Na oltáři nauky
Pokusy na zvířatech čímsi připomínají novodobou magii. V posvátném okrsku vědy, za zdmi laboratoří je tolerováno, co by jinde působilo zděšení.
Neobyčejně vzrušené diskuse o používání laboratorních zvířat se v dnešní době vedou většinou ve vyostřených polaritách a bulvarizujícím stylem:
„A co kdyby vaše dítě leželo na smrtelné posteli? Také byste ještě váhal použít pokusného makaka?!“
Zjitřené emoce na obou stranách pak znemožňují vnímat věc panoramatičtěji. Povšimněme si několika základních rysů těchto úvah. První z nich je ten, že lidský život a jeho prodloužení byť i jen o den je to nejposvátnější a není dostatečně velká oběť, která by tomu neměla být beze stopy pochyb přinesena (to se týká i mnohem subtilnějších aspektů lidského blaha, třeba krémů proti vráskám či prostředků na mytí nádobí).
Teprve když tuto tezi plně zvnitřníme, můžeme postupovat po dalších článcích logického řetězce, v němž sebevzdálenější, ať už ryze teoretický, kosmetický či v rutinním volnoběhu velkých laboratoří jaksi automaticky probíhající experiment vyvstává jako „absolutně nutný“. Pro posvátné cíle je nutno obětovat vše a bez zaváhání, sebe i jiné (raději jiné).
Společné zasvěcení
Užití zvířat k medicínským výzkumům je velice staré. Známe jej už z pozdní antiky – Galénos, jak známo, prováděl svá pitevní studia na zvířatech, zejména na prasatech, opicích, ba i slonech. Další rozmach pitevních i vivisekčních studií nastal za renesance a baroka; Harveyho poznání krevního…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu