Kořalku už nikdy pít nebudu
F. Hrubín bez retuší v korespondenci s přáteli
Březnová noc roku 1950, v jednom pražském bytě se tísní pět přátel a popíjí víno. Jak trosečníci – ze zoufalství i v nostalgických vzpomínkách na jiné časy. K ránu pak píšou rýmované vzkazy příteli básníkovi Jaroslavu Seifertovi, dlícímu v té době v lázních. Těžkou rukou škrábe Vladimír Holan cosi o vínu pravém, hubený Emanuel Frynta zpytuje svoji střízlivost a nakonec, ve tři ráno, František Hrubín vyznavačsky blábolí o tom, jak má „Seifertíčka“ rád, a dodá:
„Co je příroda bez vína? Hovno! Buďte zdráv a přijeďte ještě zdravější…“
I to je obrázek doby – komunistická mašinerie zatýkání, výslechů a vražd sviští na plné obrátky, někteří spisovatelé emigrují, jiní se nechají novým režimem zkorumpovat a na okraji se krčí poslední zbytky slušných autorů, kteří nemohou publikovat a dávnými přátelskými vazbami odolávají „sibiřskému větru“. Jenže na jak dlouho? I o tom vypráví knižní svazek nazvaný Adresát František Hrubín, který zpřístupňuje dochovanou korespondenci mezi Hrubínem a Seifertem, Strnadlem a Fryntou.
Tichý extatik i bujarý pijan
Epistolograf František Hrubín, jehož sté výročí narození jsme si v loňském roce připomínali, není neznámou kapitolou – před několika lety vyšel knižní soubor jeho korespondence s Václavem Černým a zpřístupněny byly i listy, které si vyměňoval s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu