Ženy v ofsajdu

Šimona momentálně zajímá jediná věc – jestli bratrova červená plastová tříkolka není náhodou lepší než ta jeho modrá. Matějovi je to naopak úplně fuk a hbitě uhání ulicemi pražské Letné směrem, jímž správně tuší pískoviště. Maminku dvouletých dvojčat tato nejnovější kapitola bratrského soupeření nevyvádí z rovnováhy. Tmavovláska v pohodlných džínách, teniskách a větrovce jednoho krátce utěší a druhého dostihne, aby nevjel do silnice. Vzápětí oba k všeobecnému nadšení upozorní na to, že se blíží oranžové popelářské auto, a za pár minut z batohu vytahuje barevné lopatičky a formičky.

Se stejným zaujetím, s jakým Jana Skalková (35) v Letenských sadech se svými kluky uprostřed slunečného odpoledne modeluje králíka z písku, o čtyři hodiny dříve přednášela v pražské Malostranské besedě čtyřicetihlavému publiku na „byznys snídani“. „Říká se, že bankovnictví je mužský svět, ale přitom naším průměrným zaměstnancem je žena,“ vysvětluje vystudovaná socioložka, dnes manažerka „útvaru řízení znalostí“ ČSOB a osoba, která se v jedné z nejvýznamnějších tuzemských bank stará o speciální program pro rodiče s dětmi. A zatímco kluci se doma dívali na Krtečka a po obědě si dali dvacet, vyměňovala si jejich matka v lodičkách a elegantním trenčkotu vizitky s personalisty českých bank a dalších firem a debatovala o proměnách českého trhu práce. Její pracovní komfort nenarušoval ani fakt, že byla občas nucena nenápadně zkontrolovat mobil, jestli nebzučí zprávami z domova.

Svůj drahocenný čas Jana Skalková dělí mezi práci a rodinu už rok a neměnila by ani za nic. V kanceláři tráví pondělky a úterky a další půlden má vyřazený na práci doma, veškerý její zbylý čas patří dvojčatům. „Dělám to, co mě baví a naplňuje. K dětem se vracím mnohem víc odpočatá, než kdybych s nimi byla celý den,“ říká rodačka z Vysočiny. Z dlouhodobé perspektivy jde o klíčový styl života: „Moje profese se rychle vyvíjí. V personalistice dnes řešíme z poloviny úplně jiná témata než před třemi čtyřmi roky. Kdybych z toho vypadla, jen obtížně bych to doháněla.“

V Berlíně, Stockholmu či Lublani by Jana Skalková vcelku zapadla, ale v Česku je tato pracující matka stále ještě exotickým druhem. Volné proplouvání mezi prací a rodinou zůstává pro mladé matky nesplnitelným snem.

A rozhodně nejde jen o soukromá dramata. Během svobodných let se mnohé změnilo, na českých vysokých školách studuje stále více žen a počet studentek se už v polovině minulé dekády přehoupl do nadpoloviční většiny. Desetitisíce úspěšných absolventek ovšem každým rokem končí slibnou kariéru a utápí státem draze zaplacené vzdělání v kolotoči plenek, dětských hřišť a mrkvových kašiček. Mrhání potenciálem podstatné části vzdělané populace táhne dolů celou zemi. Například OECD Čechy pravidelně varuje, že bez otevření zdejšího rigidního pracovního trhu pro mladé matky se jen těžko vyhrabou z ekonomické krize.

A pak zmizí

A před pár týdny to znovu připomněli ekonomové z vládního týmu NERV. Češi trčí z mezinárodních statistik v celé řadě „rodinných“ ukazatelů. Ze zemí OECD vydává ze státního rozpočtu na prorodinnou politiku méně už jen Slovensko. Jde ovšem o cílenou podporu pouze té části matek, která je ochotna rezignovat na kariéru. Češi mají k dispozici mimořádně dlouhou rodičovskou „dovolenou“ zkombinovanou s nedostatečnou nabídkou kvalitní sítě školek. Na trhu prakticky nefungují flexibilní pracovní úvazky umožňující matkám pracovat. Mateřství zde proto znamená výrazné zpomalení – a nezřídka i definitivní konec – kariéry.

Bezdětné Češky v produktivním věku (mezi 20 a 49 lety) pracují stejně intenzivně jako ženy ve skandinávských zemích (vzývaných pro podporu rovnosti pohlaví) a výrazně více než Italky či Polky (kde tato agenda spíše vázne). S příchodem dětí jich téměř polovina najednou z trhu práce zmizí

(viz graf Zaměstnanost žen)

. Tak velká propast neexistuje v žádné jiné evropské zemi a naopak v některých státech (Slovinsko) matky vykazují vyšší zaměstnanost než jejich spoluobčanky bez potomků

(viz graf Participace žen na trhu práce)

. „Matky s malými dětmi jsou na dlouhou dobu a často nedobrovolně drženy mimo zaměstnání,“ shrnuje stav loňská analýza České bankovní asociace.

Část matek se jistě v zájmu rodiny práce vzdává ráda a dobrovolně, nicméně existuje celá řada ukazatelů, z nichž je patrné, že u většiny Češek je to naopak. Nepružný pracovní trh, kde téměř neexistují částečné úvazky či flexibilní formy práce, a již zmíněná chabá síť školek ovšem jejich elán rychle krotí. Mimořádně paradoxní je situace v posledních šesti letech. Jak už bylo naznačeno: od roku 2005 na tuzemských vysokých školách studuje více dívek než chlapců a také jich více absolvuje. Například v akademickém roce 2008/2009 úspěšně ukončilo studia na pražské Karlově univerzitě 18 839 studentů a 29 215 studentek. V přesilovce byly dívky na všech fakultách UK pouze se dvěma výjimkami: matfyzem a fakultou tělesné výchovy a sportu. To je solidní potenciál, jenž má v malé zemi cenu zlata.

Zabiják kariéry

A stejně jsme na tom i s případnou ztrátou. Použijme opět ekonomy z NERV: ti spočítali, že pokud by nebyl tuzemský výpadek matek z trhu práce tak masivní, schodek důchodového účtu by se každý rok snížil o více než deset miliard korun, tedy o třetinu. Další ztráty, byť je zatím nikdo přesně nevyčíslil, představuje fakt, že mrháme vzděláním žen. „Pro ekonomiku je samozřejmě velmi nevýhodné, že část investic do vysokoškolského vzdělání přijde nazmar,“ telefonuje z Barcelony, kde hostuje na tamní univerzitě, dánský profesor sociologie Gøsta Esping-Andersen.

Řada mezinárodních analýz navíc ukazuje, že počet pracujících matek ovlivňuje ukazatele, jako jsou porodnost či dětská chudoba. V zemích, kde mají matky s malými dětmi snazší přístup na trh práce a kde jsou dostatečně rozšířená zařízení denní péče, si lidé pořizují více potomků (viz graf Zařízení denní péče o děti).

V Česku je situace opačná – právě kvůli tomu, že mateřství je spolehlivý „zabiják kariéry“, ženy děti odkládají až na dobu, kdy si vybudují pevnější postavení v práci. A další rekord: nikde jinde v Evropě se za posledních dvacet let věk žen při porodu prvního dítěte nezvýšil tak dramaticky jako v Česku. „Plánovali jsme mít s manželem tři čtyři děti, ale když vidím, že neseženu práci ani s jedním dítětem, tak nevím, jak bych ji sháněla s více dětmi,“ shrnuje náladu Petra Molnárová, sedmadvacetiletá servírka z Vinařic u Kladna, momentálně na rodičovské dovolené s dvouletou Julií.

Další studie ukazují, že vypadnout na několik let zcela z pracovního procesu znamená v dlouhodobé perspektivě výrazně nižší výdělky. Zmiňovaný Esping-Andersen spočítal, že tři roky mimo pracovní proces znamenají až o 40 procent menší výdělek. Tak dlouhý výpadek totiž často „smaže“ dosavadní kariérní úspěchy (matky automaticky ztrácejí dobyté vedoucí pozice a po návratu začínají opět „od píky“).

A s tím pak úzce souvisí životní úroveň dětí. Přetrvávající zvyk soudů svěřovat děti do péče hlavně matkám vede k tomu, že potomci z rozvedených manželství žijí zejména s nimi. A pokud matka v předcházejících letech ztratila kvůli dětem kariéru a o to méně vydělává, pak to v kombinaci s vysokými počty otců, kteří neplatí alimenty, znamená, že desetitisíce dětí jsou vystaveny riziku zásadního propadu životní úrovně. Nicméně příjem matek hraje zásadní roli i u úplných rodin. „Podle našich výzkumů snižují dva příjmy v rodině s dětmi až čtyřikrát riziko, že se tato rodina ocitne ve vážné finanční tísni,“ dodává Esping-Andersen. „A platí to zejména u rodin s nižšími příjmy.“

Nic než matka

České rekordy jsou způsobeny tím, že v mnoha směrech liberální Češi jsou dodnes přesvědčeni, že žena s malými dětmi by prostě neměla pracovat. „Ta představa je rozšířená dokonce i bez ohledu na to, zda má pár děti, či nikoli,“ říká Hana Maříková ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, která právě dokončuje rozsáhlý výzkum na toto téma. Vychází z něj, že jak muži, tak ženy považují model, v němž rodinu živí muž, za „přirozený a nezpochybnitelný“.

K tomu se přidává předpoklad, že dítě by nemělo ani na minutu, a to minimálně během prvních tří let svého života, opouštět blízký mateřský orbit. Současní Češi, poznamenaní v dětském věku pobytem v komunistických zařízeních „kolektivní výchovy“, dnes trpí nedůvěrou k předškolním zařízením. A nezdráhají se to dát najevo. Data po ruce nemáme, nicméně řada žen, které se rozhodly vrátit se do práce před magickou hranicí tří let, narazila v praxi na bariéru. Publicistka a zakladatelka vydavatelství Patagonie Kateřina Jonášová zpovídala stovku žen na seminářích pořádaných Patagonií. „Drtivá většina z nich říkala, že když se chtěly vrátit dříve do práce, narazily už ve vlastní rodině. Jejich matky jim vyčítaly, že jsou kvůli sobeckým ambicím špatné matky a že se o dítě nestarají pořádně,“ říká Jonášová.

Další výčitky přicházejí od bývalých kolegů v práci a na zdvižená obočí narážejí i na hřištích u ostatních matek či u kamarádek. „Většinou bezdětné kamarádky mi říkaly, že miminko poznamenám a že bude více nemocné,“ říká Dita Vrbecká (31), maminka dvouleté Mii, která se do práce vrátila už po roce. Dva a půl dne v týdnu, kdy se rodačka z Kroměříže věnuje navrhování přání a upomínkových předmětů v pražské firmě Albi, se o Miu stará její americký tatínek.

Striktní představy o nezastupitelné matce se ovšem rozcházejí s dnešní realitou – a koneckonců i se vzývanou tradicí. Muži coby chlebodárci byli v minulosti rozšířeným, ale ne absolutně platným modelem. „Ženy byly často minimálně spoluživitelkami a třeba v dělnických profesích v 19. století byly často i hlavními živitelkami,“ říká socioložka Maříková. Stejně tak děti netrávily všechen čas po boku matek – první jesle v českých zemích vznikly už ve třicátých letech 19. století, jejich počet dramaticky rostl za první republiky. Sloužily právě zmiňovaným dělnickým matkám, které se musely starat o obživu rodiny. Ani ve vyšších vrstvách děti, jak známo, netrávily první roky výhradně po boku přetížené matky (i tak základní funkci jako kojení zpravidla zastávaly nájemné síly).

Dramatickou změnu přinesli až komunisté. Hlásali sice „osvobození ženy“, ale fakticky ženy ještě více svázali – vedle nové povinnosti pracovat jim zůstala starost o domácnost a děti. Muži byli současně zbaveni lákavé možnosti budovat skutečnou kariéru a vydělat velké peníze. Starost o děti částečně převzal stát, ale režimem sešněrované a ideologií nasáklé jesle a školky připomínaly ze všeho nejvíc malá vězení.

Konzervativní obrat

Logickou reakcí bylo něco, čemu sociologové říkají „konzervativní obrat“. Byť se v plné síle projevil až po převratu v roce 1989, jeho počátky lze vystopovat už v sedmdesátých letech. Tehdy se začala prodlužovat rodičovská (spíše ale výhradně mateřská) dovolená a probublaly i jiné tendence. Zatímco v bývalém východním Německu bývalo v jeslích až 90 procent dětí, v Československu to byla – i v době jejich největšího boomu v osmdesátých letech – jen necelá pětina. Stát současně až do poloviny osmdesátých let nepřipouštěl, že by se o dítě mohl starat otec.

Problém Česka spočívá v tom, že zdejší elity se na výzvy současnosti zpravidla dívají „komunistickou optikou“. Nejjasněji je to vidět na debatě o jeslích. Tezi o škodlivosti jiné než mateřské péče zastává většina tuzemských vlivných pediatrů či psychologů. „Jakékoli kolektivní zařízení je pro děti do tří let zásadně nevhodné,“ shrnuje to sociální pediatr František Schneiberg. Činí tak ovšem na základě výzkumů až půlstoletí starých. Podobně je na tom významný dětský psycholog Zdeněk Matějček, jehož jméno v této souvislosti padá nejčastěji. Ten své výzkumy dětské deprivace prováděl v šedesátých letech a zabýval se především kojeneckými ústavy či týdenními jeslemi (tedy zařízeními, která nemají s dnešním modelem citlivého přístupu k dětem vůbec nic společného).

„Komunistická péče o děti byla hodně problematická, to je jasné,“ říká švédský sociolog amerického původu Steven Saxonberg, který si z domovské univerzity v Uppsale pravidelně odskakuje na brněnskou Masarykovu univerzitu. „Jenže podobně špatně tady fungovaly třeba nemocnice, a přesto dnes nikdo nevybízí k jejich rušení.“

V Česku každopádně nenajdeme žádné novější studie, popisující údajný zhoubný vliv současných předškolních zařízení na děti. Naopak těch zahraničních je celá řada a zpravidla vyvracejí rozšířené tuzemské představy. „Existují důkazy, že u dětí mladších dvanácti měsíců má delší pobyt v institucionální péči určitý negativní efekt,“ říká zmiňovaný sociolog Esping-Andersen. Tento negativní efekt však zásadně  ovlivňuje kvalita zařízení – důležitý je co nejmenší počet dětí na jednu pečovatelku a promyšlená péče o duševní rozvoj malých klientů. U starších dětí (od dvanácti měsíců do tří let) pak studie v drtivé většině žádné zásadní potíže nenacházejí.

Debata o zájmech dětí ovšem přehlušuje zcela zásadní otázku. Jak vlastně ten slavný „tradiční model“ prožívají rodiče?

I guru Zdeněk Matějček vždy mluvil o tom, jak klíčová je pro dítě spokojenost jeho rodičů, zejména matky. A už dlouho je jasné, že současné ženy, zvyklé na svobodnou realitu, těžce snášejí několikaletou izolaci a ztrátu kariéry i společenského postavení. „Matky ve svém úkolu někdy nacházejí více nespokojenosti a frustrace než uspokojení,“ upozorňoval už počátkem sedmdesátých let francouzský psychiatr Michel Soulé. A loňská studie Psychiatrického centra v Praze ukázala, že roste počet žen závislých na alkoholu a že celá pětina alkoholiček, které se dnes léčí, začala pít na mateřské. Velmi často jde o ženy vzdělané, které před mateřstvím budovaly kariéru a přechod od intelektuálně náročné činnosti ke zcela banálním plenkám prostě neunesly. „Celý život se připravují na kariéru a učí se být výkonné, ale nikdo je nepřipraví na psychické důsledky mateřství. Tedy anulování vlastního ega a sociální izolaci,“ říká Kateřina Jonášová.

A zatímco části žen to možná vyhovuje, jiné se cítí „jako tygřice v kleci“. V úvodu zmiňované Janě Skalkové vadil nedostatek intelektuální činnosti už v těhotenství, které jako rizikové strávila téměř celé doma v posteli. „Ležela jsem v posteli, ale mozek mi nepřestal fungovat,“ říká. Nakonec strávila šest měsíců s laptopem na klíně. A do práce se vrátila, když bylo dvojčatům deset měsíců: „Byla jsem psychicky i fyzicky nesmírně unavená z té rutiny – kojení, přebalování, praní, vaření –, v mém případě navíc všechno dvakrát. Po roce jsem si jistá, že můj návrat do práce prospívá celé rodině.“

Zpátky do rodin

Podobné hlasy ani varování, že země se zbytečně zbavuje potenciálu významné části své populace, se ale v Česku dosud nepromítly do reality.

Zdejší zákony po listopadu 1989 naopak kopírovaly rozšířenou představu, že leitmotivem přístupu k malým dětem je domácí péče. Mateřská dovolená (sociologové už léta upozorňují na nesmyslnost tohoto termínu ve spojení s plným „domácím“ úvazkem) trvá v Česku dvojnásobek doby doporučené Světovou zdravotnickou organizací. Také následná rodičovská dovolená trvá v Česku déle než kdekoli jinde v Evropě. V polovině devadesátých let se dokonce prodloužila doba, kdy má rodič pečující o dítě nárok na rodičovský příspěvek ze tří na čtyři roky. Topolánkova vláda sice před třemi lety zavedla vícerychlostní rodičovskou dovolenou, která následuje po mateřské, nicméně na výběr dále zůstala i čtyřletá varianta, což je ve většině evropských zemí nevídané.

Místo aby se polistopadové vlády pokusily reformovat na Západě osvědčené jesle a mateřské školy, ztratily o ně zájem. Z tisícovky jeslí na počátku devadesátých let zbyla dnešní necelá padesátka a mnoho zdejších regionů trpí i akutním nedostatkem míst v mateřských školách.               

Dnes je nedostupnost míst v kvalitních zařízeních denní péče jedním z hlavních důvodů, proč české ženy s dětmi zůstávají doma. Ve čtyři roky starém průzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí uvedlo 40 procent matek jako hlavní důvod, proč se po rodičovské nevrátily do práce, „nemožnost umístit své dítě do školky“. Poptávka je stále větší: zatímco před deseti lety zůstaly před branami školek odmítnuty dvě tisícovky dětí, ve školním roce 2009/2010 už jich bylo téměř 30 tisíc (z 343 tisíc podaných přihlášek).

Nabídka se v reakci na zájem nezvyšuje, ale naopak dále klesá. Politická odpovědnost je rozložená v mnoha vrstvách – jesle i školky zřizují obce, které obvykle argumentují nedostatkem peněz a nejistotou investice (co když poptávka zase klesne se slabšími ročníky?). Stát, který předškolní výchovu spolufinancuje, pak v posledních letech odmítal zvyšovat výdaje s poukazem na krizi. Na vrcholu priorit není toto téma ani pro současnou vládu. Kabinet Petra Nečase sice v programovém prohlášení slibuje, že „podpoří další rozvoj služeb péče o děti“, jenže si pod tím ministři představují všechno možné, jen ne rozšíření veřejných jeslí a školek. U vlády, v jejímž čele stojí konzervativní otec čtyř dětí a letitý zastánce názoru, že jesle jsou komunistické zlo, to nakonec ani nepřekvapuje.

Ministr školství sice chystá štědré dotace (až 100 milionů korun) a daňové úlevy pro firemní školky a ministr práce navrhuje alternativní formy péče o děti typu sousedského hlídání či změny u rodičovských příspěvků tak, aby je rodiče od dvou let dítěte mohli pobírat a zároveň pracovat na zkrácený úvazek (to dnes možné není), ale v současné vládní krizi není vůbec jasné, jestli se tyto plány uskuteční. Ministr financí navíc odmítá jakékoli daňové výjimky a nechce přistoupit ani na možnost slevit zaměstnavatelům ze sociálního pojištění, pokud zaměstnají rodiče na částečný úvazek.

Lepší nálada

Ve vilkové čtvrti v pražských Stodůlkách člověk lehce zapomene, že je ve velkoměstě. Provoz mezi rodinnými domky je uprostřed všedního dne nulový, ulice se sbíhají do jednoho z největších pražských parků – Prokopského údolí. V přízemí jednoho z domků se dvouletá Alína a s ní dalších šest dětí s hlubokým soustředěním věnují omalovánkám. O patro výš si její matka Andrea Bender (35) pobaveně sedá na miniaturní růžovou dětskou stoličku. Paní Bender pracuje pro českou pobočku globálního gigantu Siemens a útulný domek je jeho zbrusu novou firemní školkou. Výrobce všeho možného od turbín po elektromotory patří mezi firmy, které v tuzemsku přestaly čekat na státní postrčení.

Školku otevřeli koncem letošního února a přidali se tak ke zhruba patnácti školkám tohoto typu, které dnes podle odhadů v Česku fungují. „Chceme podporovat integraci rodičů s dětmi, a když jsme se našich zaměstnanců zeptali, jak nejlépe bychom to mohli udělat, nejčastěji zmiňovali školku,“ vysvětluje David Vaněk, personální ředitel společnosti – usazený pro změnu na modré stoličce. „Inspirovali jsme se u poboček v Německu a Rakousku, kde jsou firemní školky běžné.“

V Siemensu si ale především spočítali, že se jim starost o rodiče jednoduše vyplatí. Hledání a trénink jedné nové pracovní síly stojí podnik průměrně 200 tisíc korun. „Náklady na nábor a zaučení nového pracovníka jsou bez debat vyšší, než když se rodič vrátí brzy do práce,“ říká Vaněk. „Ale věříme, že to má i další, ,neměřitelné‘ dopady – třeba zlepšení rovnováhy mezi pracovním a osobním životem a tím pádem větší spokojenost zaměstnanců.“

Rodiče se sice zatím nehrnou v davech, to ovšem nemusí nic znamenat: společnost KinderGarten, která pro Siemens školku provozuje, začínala před dvěma lety v Raiffeisenbank podobně se sedmi dětmi. Dnes jich chodí devadesát a čekací listina eviduje dalších sedmdesát adeptů.

Paní Bender ovšem její zaměstnavatel nadmíru potěšil: „Alína chodila do jeslí, ale dostává se do věku, kdy by měla jít do školky, a měla jsem obavu, že ji do žádné nedostanu. Firemní škola je vítaným řešením. Líbí se mi také, že je školka v klidné čtvrti a učí se v ní angličtina.“

Teď se Siemens chystá udělat další krok běžný v jeho pobočkách na Západě – nabízet rodičům zkrácené pracovní úvazky. Právě flexibilní formy práce, od práce z domova po plovoucí dobu nástupu a odchodu z práce, jsou ve vyspělém světě považovány za ideální cestu, jak neztratit potenciál vzdělaných zaměstnanců, kteří se rozhodnou mít děti.

Zatím to nejde

V tomto směru ovšem Česká republika trhá další nepříjemný rekord. Nikde jinde v Evropě není tak málo rozšířená práce na půl úvazku. Zatímco evropský průměr je pětina, v Nizozemsku téměř polovina a v Německu či Švédsku třetina všech úvazků, v Česku takto pracuje – podle loňské statistiky – šest procent lidí.

A zcela jasně to není jejich volba. Ve společnosti LMC, provozující největší české pracovní portály jobs.cz a práce.cz, například spočítali, že na jobs.cz odpoví na nabídku plného úvazku průměrně 47 lidí, na každý zkrácený úvazek ovšem reaguje více než dvojnásobný počet zájemců – 107. Ve dva roky starém výzkumu, který si zadala organizace Gender Studies, zase téměř polovina dotázaných žen říká, že by ráda pracovala na poloviční úvazek už během rodičovské dovolené.

Podle zákona by se jim tyto touhy měly plnit – právní řád právo na zkrácený úvazek rodičům malých dětí (či obecně lidem pečujícím o další osobu) přiznává. Jenže firmy nemají nejmenší chuť měnit zavedené pořádky. Nejnovější data sesbírala prostřednictvím agentury Factum Invenio zmíněná společnost LMC mezi majiteli či personalisty 855 firem nejrůznější velikosti a zabrousila i do veřejné správy. „Firmy, které zkrácené úvazky nějak využívají, je nechtějí navyšovat. A tam, kde je nemají, neuvažují o tom, že by je zavedli,“ shrnuje průzkum Petr Skondrojanis z LMC, dříve spolumajitel dvou personálních agentur, dnes propagátor flexibilní formy práce. Průměrně ve firmách takto pracuje pouhé procento zaměstnanců a matky s dětmi to nejsou. „Nejčastěji nemají tyto úvazky maminky, ale důchodci,“ říká Skondrojanis. A když už firmy projeví zájem, je to spíš nouzové řešení aktuálního problému než dlouhodobá strategie.

Podle svých slov účastníci průzkumu „půlzaměstnance“ jednak nepotřebují, ale zejména jim v jejich zaměstnávání brání „povaha práce“. Přeloženo: nejde to. Jenže problém je v tom, že se povaha práce v nizozemských, švédských či německých podnicích od těch českých nijak zvlášť neliší.

Proč je tedy mezi nizozemskými zaměstnanci podíl „part-timers“ téměř desetkrát vyšší než mezi těmi českými? Podle expertů nejde o objektivní příčiny, ale o kombinaci rigidního myšlení ve firmách na jedné straně a nečinného státu na straně druhé. Socioložka Lenka Formánková, která právě na Sociologickém ústavu Akademie věd začala pracovat na velké studii o flexibilních formách práce, například v pětisethlavé české pobočce jedné nadnárodní firmy před časem zjišťovala, v jakých odděleních by bylo možné zavést flexibilní formy práce. „Byl velký rozdíl v přístupu manažerek a manažerů, zejména těch starších,“ říká Formánková. „Ženy, které byly matkami, nebo uvažovaly o mateřství měly spoustu nápadů, jak by se v jejich týmu dalo pracovat z domova, nebo na zkrácený úvazek. Naproti tomu muži, hlavně ti starší, řekli, že to nikdy nemůže jít.“ 

Ve všech zemích, kde matky a otcové pracují flexibilně, se to neobešlo bez zásahu státu. Někde firmy motivují daňovými úlevami (sleva na sociálním pojištění či další zlevňování práce), jinde firmám posílají přímé dotace.

Vládní politika v kulturně blízkém a rovněž postkomunistickém Slovinsku vedla k situaci přesně opačné, než je ta česká – jak jsme výše naznačili, Slovinky s dětmi, jako jediné v Evropě, pracují více než jejich bezdětné spoluobčanky. Ty, které pracovaly, mají během mateřské a rodičovské, nárok až na 100 procent platu. Ty, které nepracovaly, jen na minimální podporu. Pokud firma zaměstná na zkrácený úvazek rodiče dítěte mladšího sedmi let, stát za ně platí odvody do sociálního a zdravotního pojištění. Rodičovská má různé formy – jedna z nich umožňuje napůl kombinovat péči o dítě doma a práci. „Když dostanou dobrou pracovní pozici, tak si bez obav pořídí dítě, protože vědí, že se na ní po rodičovské vrátí, zaměstnavatelé s tím počítají,“ říká Formánková, která českou a slovinskou praxi porovnává ve své disertační práci.

Zůstává tedy poslední otázka – proč se navzdory výzvám OECD i tvrdým datům ekonomů stále nic nemění? „Ještě se nám nepodařilo, ať už státu nebo firmám, vysvětlit, že ekonomická aktivita žen ekonomicky prospívá nám všem,“ říká Alexandra Jachanová Doleželová z Gender Studies a zároveň předsedkyně České ženské lobby. „Ani stát, ani firmy zatím nejsou schopny uvažovat v dlouhodobém horizontu.“