Nad hrobem má být kříž a jméno

Tak řekněte, kde ti mrtví jsou?

Během prvních poválečných měsíců u nás zemřelo 30 až 40 tisíc českých Němců, z toho bylo asi osm tisíc ubito a zbytek zemřel na následky nemocí jako tyfus, podvýživy nebo traumat, často až za hranicemi v Německu nebo v Rakousku. Pokud bychom odečetli místa, kde už jsou hroby označeny, jako v Pohořelicích, v Teplicích nad Metují nebo v Postoloprtech, tak nám zbude kolem tří tisíc lidí, jejichž ostatky jsou poházené v českých luzích a hájích. Neoznačených poválečných masových hrobů jsou desítky a dále jsou stovky dalších míst, kde je méně než 20 mrtvých. Nejvíce v Orlických horách a v severních Čechách.

 
Proč zrovna v Orlických horách?

K největším násilnostem docházelo v sovětské zóně. Říká se, že zatímco Američané si pohlídali, aby k zabíjení civilistů nedocházelo, Sověti už měli války dost a nechávali při vraždění volné ruce slovanským bratrům. V Orlických horách jsou obce roztroušené a také trochu stranou hlavního dění. Pohybovalo se tam také více rádoby partyzánů, kteří se řídili heslem: Když si zabiješ svého Němce, tak už se nebude moct dostat do tvé chalupy, kterou po něm máš.

 
Sám jste vyrůstal v pohraničí. Co jste se o vyhnání dozvěděl ve svém okolí?

Obě moje babičky jsou Němky, jedna karpatská a druhá sudetská. V roce 1938 si vzaly Čechy a po válce šly paradoxně – kryté manželstvím – do německých baráků osidlovat pohraničí. Babička mi lámanou češtinou ještě v 80. letech šeptala do ucha, že nesmím nikomu říkat, že je Němka. Od jejího bratra vysídleného do NDR jsem se dozvěděl, že mu v internačním táboře zemřelo šestiměsíční dítě, protože matka ze stresu neměla mléko. Více o tom ale nechtěli mluvit. Tyto příhody jsem v té době nedokázal analyzovat, ale protože si z dětství nesete emocionální stopy, ve své práci jsem se k tomu vrátil. Uvědomil jsem si, že dějiny jsou šedivé a ne černobílé.

Svědků poválečných událostí je stále méně a přistěhovalci do pohraničí často o ničem nevědí. Každým dnem bude stále těžší odpovědět na otázku, kde ty hroby jsou.

Vidíte to moc novinářsky. Teď jsme teprve na počátku zkoumání největší demografické změny v dějinách Evropy. Teď ty třetí generace žijící v Sudetech začínají přemýšlet o tom, že jsou třeba z Rumunska nebo že babička byla Slovenka z Ukrajiny, a ptají se, proč vlastně bydlí v sudetském domě. Hledání, proč jsem, odkud jsem a jaké mám kořeny, je přece věčné. Teprve teď podle mě přichází doba, kdy se bez ideologie budeme dozvídat příběhy lidí, kteří se zamotali do víru poválečných dějin. Začneme se ptát po tom, co je to střední Evropa a jestli náhodou nemáme něco společného s mentalitou, životním stylem a hodnotami těch lidí, kteří museli po válce odejít. A budeme se možná ptát, jestli na to není možné navázat. Lidé si se zmizením hranic uvědomili, že klidně mohou být českým vlastencem, ale zároveň Středoevropanem a potomci sudetských Němců mohou být naši kamarádi. A čas přitom nehraje roli.

 
Tak kde se v nás teď bere zájem právě o poválečné události?

Zrovna se tu protínají dva procesy. Příbuzní zavražděných Němců, kterým je teď 70 nebo 80 let, začínají bilancovat svůj život a uvědomují si, že někde v Česku leží jejich otec. Celá generace vysídlenců to vytěsňovala, protože se s tím nedokázala vyrovnat a chtěla se co nejrychleji integrovat do německé společnosti. Díky časovému odstupu a protože padají ideologické a státní hranice, se tím teď začali zabývat.

Zároveň se s tím začíná srovnávat i ta česká strana, která začíná mít špatné svědomí. Jsou to pamětníci, kteří masakry viděli na vlastní oči nebo prostě vědí, že za obcí leží nevinní lidé. Zrovna minulý týden mi napsala jedna paní z Lysé nad Labem dopis, že se musí vyrovnat s masovým hrobem dětí Němek, které byly násilně držené na tamním statku. Ta paní napsala čtyřstránkový dopis, že je tam někde u lesa masový hrob a že ona s tím chce něco dělat. Sama prý v červenci 1945 na žádost jedné Němky zahrabala její dítě, které zemřelo hlady.

 
Máme ale šanci se dopátrat pravdy? Pamětníků je málo, tématu se tu desítky let nikdo systematicky nevěnoval a pracujeme často pouze s ideologicky zabarvenými informacemi.

Já tu pravdu nacházím v příběhu člověka, který se zamotal do dějin, nemám ambici hledat nějakou všeobecně platnou pravdu. Lidské příběhy chci zpracovávat emocionálně tak, aby i ideologicky zaťatý člověk pochopil, že život je složitější. A úplně egoisticky řečeno, dělám to proto, abych se v tom sám vyznal. 

 
Váš první dokument z poválečné trilogie Zabíjení po česku vzbudil vlnu odmítavých reakcí, mimo jiné obvinění, že jste placený landsmanšaftem. Změnil jste způsob práce?

V úvodu jsem trochu víc zdůraznil tu kauzální příčinu vyhnání. Cíleně ve filmu hovoří historik Toman Brod, který prožil nacistické násilí, a i přesto si ponechal humanistický pohled. Ten první dokument byl jistá osvěta, teď jsem chtěl jít trochu do hloubky a popisovat konkrétní lidské příběhy. Podle toho jsem si vybíral i místa.

Často jsem přemýšlel o tom, proč dokument Zabíjení po česku vyvolal takové emoce, vždyť tímto tématem se už 20 let zabývá mnoho lidí. Pravděpodobně je to proto, že jsem použil jediný existující filmový materiál, který ukazuje poválečné zabíjení německých civilistů. Emoci asi vyvolala síla toho obrazu.

 
Němci mají dodnes pocit viny za druhou světovou válku. Měli bychom také mít pocit viny za vraždění sudetských Němců?

Já si myslím, že ano. I když se dá pochopit ta doba, vycházejme ze základního desatera, že se nemá zabíjet bez soudu. Měli bychom přijmout, že kolektivní vina neexistuje. Ale to se nedá naordinovat státním rozkazem, nedokážu si představit, že by to u nás byl nějaký státem organizovaný proces, jako byla denacifikace v Německu. Každý si to musí prožít sám, recept na to ale nemám.

 
O co se ochuzujeme, když velká část české společnosti před těmito skutečnostmi stále zavírá oči?

Jak říká v dokumentu jeden člověk z Bíliny, nemůžeme pak vychovávat děti v pravdě.  A pokud by neznaly historii svého města, jeho obyvatel a všeho, co se stalo, nemohou z nich být plnohodnotní a tolerantní občané.

 
Dá se dnes mluvit o typu „českého viníka“?

Byly to často partyzánské jednotky, které byly vytvořeny až po válce jenom jako krycí záminka k rabování. Organizátoři byli často také lidé, kteří se zapletli s nacistickou mocí a často pak velmi rychle chytili vítr s  mocí poválečnou. Pak samozřejmě dostala zelenou lůza, která když to právní řád a okolí dovolí, ve všech společnostech krade a vraždí. Jenže Beneš si neuvědomil, že se tito lidé pak budou etablovat v mocenských sférách. Často to byli ti samí, kteří potom v 50. letech vytvářeli další teror.

 
Jezdíte do obcí, kde jsou neznámé masové hroby. Co mají tato místa dnes společného?

Nakonec se vždy ukáže, že všichni o tom nějak vědí. Otevřenější je třetí poválečná generace, která chce získat hlubší vztah ke svému kraji. Je jim jasné, že se pro svou identitu musí vyrovnat i s tímto temným obdobím. Na druhé straně jsou vždy buď komunisté, nebo lidé, kteří žijí v socialisticko-benešovském duchu a berou Němce jako odvěkého historického nepřítele na život a na smrt napříč dějinami.

 
Jaké z toho všeho plyne poučení?

I když si můžeme myslet cokoli, tak bychom se měli sklonit před majestátem smrti a označit místa, kde ti mrtví jsou. To v sobě nese obrovskou symboliku vyrovnávání se s dobou, která má tisíce interpretací. Člověk může být komunista, nacionalista nebo zapšklý sudetský Němec, ale mohli bychom se jako lidé shodnout na tom, že tam, kde jsou mrtví, má být kříž a jména zabitých. Lidé si na to nakonec zvyknou a bude to součást krajiny podobně jako třeba ve východních Čechách, kde jsou kopce poseté památníky z prusko-rakouské války. Je to součást dějin, před nimi prostě neutečeme.