Hledá se Aj Wej-wej

Pohybuji se na hraně. Nikdo neví, co se mnou bude za rok,“ řekl Respektu počátkem prosince světově proslulý výtvarník Aj Wej-wej. „Nechci si připouštět, že mi hrozí něco podobného jako Liouovi,“ odpověděl tehdy ve svém pekingském ateliéru na zmínku o spisovateli a nositeli loňské Nobelovy ceny míru, který byl odsouzen k jedenácti letům vězení. Aj Wej-wej v zahraničí připravoval instalace, které zesměšňovaly komunistický režim, na svém populárním twitterovém profilu požadoval demokratizaci Číny a během prosincového setkání přiznával, že by za své současné aktivity před deseti lety nejspíš už dávno seděl ve vězení.

Od té doby ale nervozita pekingských vládců stoupala a minulý týden čínské úřady Aj Wej-weje zatkly. Stal se nejnovější a mezinárodně nejznámější obětí paranoie, která po začátku občanských vzpour v arabských státech zachvátila čínskou politickou elitu.

Oběť paranoie

Čína v minulých třech měsících v internetových vyhledávačích postupně cenzurovala slova jako „Tunisko“, „jasmín“ nebo „Egypt“. Z komentářů státních novin, které hájily arabské diktátory a varovaly před „chaosem“ a „nestabilitou“, se dala snadno vyčíst obava z šíření nepokojů mladých lidí. Bezpečnostní složky vystrašeně reagovaly na plánované demonstrace, které na internetu ohlásili lidskoprávní aktivisté. Na místech těchto protestů se objevovalo několikanásobně více policistů než demonstrantů a ozbrojenci nevybíravě zatýkali i náhodné kolemjdoucí a zahraniční reportéry. Od poloviny března policie zatkla šest z nejznámějších právníků, kteří hájili občany před státní šikanou. A zatčením Aj Wej-weje zřejmě největší perzekuce čínských liberálů v minulých letech prozatím vyvrcholila.

„Hledá se Aj Wej-wej, muž ve věku 53 let. Třetího dubna, kolem půl deváté, ho z mezinárodního letiště v Pekingu před odletem do Hongkongu odvedli dva muži. Po padesáti hodinách zůstává jeho současný pobyt stále neznámý. Prosíme každého, kdo ví o osudu zmíněného muže, aby kontaktoval jeho rodinu.“

Tento inzerát v čínských znacích počátkem minulého týdne napsaly, vyfotografovaly a vložily na internet Ajova starší sestra a matka. Jakmile inzerát objevili cenzoři, hned ho z kyberprostoru zase smazali. Až po několika dnech se na zpravodajském serveru Nová Čína objevila zpráva o osudu výtvarníka, který naposledy vystavoval v prestižní londýnské galerii Tate Modern. Oznamovala, že umělec byl zatčen kvůli „podezření z hospodářských zločinů“. Aj Wej-wej je „jestřáb čínské společnosti“, který „zaujímá jiný postoj k právu než běžní občané“, komentoval zatčení úvodník anglicky psaného pekingského deníku Global Times a mluvčí ministerstva zahraničí kafkovsky vysvětlil, že „Čína je zemí vlády práva a příslušné úřady nyní budou konat na základě práva“.

Není teď možné odhadnout, zda Aj Wej-weje čeká delší proces, anebo bude brzy opět propuštěn. Vzhledem k jeho mezinárodnímu renomé je však jisté, že o zatčení musela rozhodnout nejvyšší patra čínské politiky. Umělcovi nepomohli ani známí mezi komunisty, kteří ho podle řady Číňanů dosud chránili. Vlivné kontakty měl „pekingský Warhol“ a spoluautor návrhu pekingského olympijského stadionu díky svému otci, který byl nejprve dvorním básníkem Mao Ce-tunga a během kulturní revoluce s rodinou žil ve vyhnanství v západní Číně.

Je to přitom i zkušenost kulturní revoluce, která v současné generaci čínských vládců vyvolává popisovanou paranoii. Velká část dnešní elity zažila v 60. a 70. letech perzekuci a ničeho se nebojí tolik jako opakování tehdejšího chaosu. Po nepokojích v Tibetu a muslimském Ujgursku zřejmě v čínském vedení posílili zastánci tvrdé ruky, kteří chtějí zajistit klid před předáním moci, jež v čele strany a státu proběhne v příštím roce. Už loni například výdaje na vnitřní bezpečnost stouply o více než 15 procent a Čína na ni poprvé vynakládá více peněz než na svoji obranu.

Pekingská vláda v těchto dnech v přímém přenosu odpovídá na dilema, které v dlouhém profilu Aj Wej-weje popsal týdeník The New Yorker a kterým končila i lednová reportáž Respektu z umělcova ateliéru: „Míra, do jaké mu Čína dovolí pokračovat v práci, bude skutečným měřítkem toho, nakolik se země posunula – nebo neposunula – směrem k otevřenější společnosti.“