Vězení jako osud

Kdyby u nás v roce 1945 bylo žilo méně bořitelů tradic, kdyby jich bylo třeba jen tak málo jako v sousedním Rakousku a kdyby se tím pádem podařilo v zemi udržet snesitelnou dějinnou kontinuitu, byla by Růžena Vacková slavnou ženou s mnoha následovnicemi ve vědě i v politice. Z jejích odborných i lidských kvalit by těžilo hned několik generací. Utrpení, korunované patnácti lety za mřížemi, které na ni místo toho čekalo, nejenže ji zbavilo možnosti veřejně působit, ale dodnes jaksi komplikuje také její přijetí v mravní rovině. Bývá-li řeč o protikomunistickém odboji, zdaleka se o ní nemluví tak často jako třeba o Miladě Horákové. Byla příliš složitá? Nebo ji postihlo prokletí starého českého předsudku, který praví, že osud věřícího se týká jen dalších věřících, katolík žije jen pro katolíky atd.?

V Kolakovičově Rodině

Sama Vacková přitom konvertovala ke katolické církvi až poměrně pozdě, po čtyřicítce. Za první republiky si dlouho získávala proslulost něčím jiným, jako úspěšná představitelka hnutí za emancipaci českých žen. Už její matka spolupracovala s meziválečnou vůdkyní hnutí, senátorkou Františkou Plamínkovou. Dcera pak vystudovala na pražské filozofické fakultě klasickou filologii a dějiny výtvarného umění, v roce 1930 se stala docentkou a v roce 1947 profesorkou Univerzity Karlovy, v dějinách tohoto vysokého učení teprve druhou po historičce Miladě…