Zamýšlím-li se o dvacetiletí po roce 1989, musím se zamýšlet nad tím, proč na mě přes všechnu svobodu vane chlad. Dostávám se logicky k letům předchozím, dnešek je jejich důsledkem. Česká společnost je nemocná. A co je horší, odmítá se léčit. Žijeme ve zfalšovaných dějinách, dokud se klubko nerozmotá, nebudeme svobodní. Život v tragické zemi, kde lidé chtějí zapomenout, současné umění jim v tom pomáhá.
Zdrojem této atmosféry je neustálý pocit, že jsme jen jakýsi nárazník mezi Západem a Východem. Ale také k ní přispěla první masová hysterie: vysídlení Němců v roce 1945. Nikdy jsem se ve škole nedozvěděla, že tu po staletí žili Němci a Češi (podle školní interpretace přišli až s Hitlerem, a byli tudíž po právu vyhnáni). K organizovanému odsunu podstatné části německého obyvatelstva z Čech a Moravy, obhajovanému i národně státní myšlenkou, došlo v souladu s rozhodnutím vítězných mocností. Ale už v létě 1945 proběhly neorganizované odsuny prováděné místními orgány státní moci, provázené terorem a masovými vraždami na Němcích, kolaborantech i nevinně nařčených.
Tyto revoluční výstřelky předznamenávaly poúnorové politické čistky na českém obyvatelstvu. Česko-německé vztahy na území Čech představovaly hluboce tabuizované téma až do devadesátých let 20. století. Z odsunu Němců se vyvinula představa Německa jako zdroje revizionismu a revanšistické politiky. (Ovšem část Německa obsazená Sověty byla už v roce 1947 vnímána jako…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
