Piráti na středních vlnách
Před třiceti lety šla ke dnu legenda rozhlasu bez licence
Ronan O’Rahilly už to nemohl vystát. Ve Spojených státech nastupovala první generace hippies, začínala sexuální revoluce, jejich generací hýbal rock´n´roll a v Británii a vlastně v celé Evropě přitom vysílala pouze státní a polostátní rádia zaměřená na mluvené slovo a posluchače starší třiceti let. V roce 1964 se ale v redakčních prostorách hudebního magazínu Queen sešlo šest mladých mužů, kteří měli jednoduchý nápad: založit pirátské rádio a vysílat po svém – pro mladší ročníky na začátku nadějných kariér a s hudebním vkusem v příkrém rozporu s tím, co v té době vysílala BBC. Hlavní slovo měl právě Ronan O’Rahilly, tvrdohlavý Ir, který svou neústupnost zdědil po dědečkovi, jenž byl vůdčí postavou boje za irskou nezávislost a byl zastřelen v Dublinu v roce 1916. O’Rahilly vlastnil hudební klub a vydal singly několika nadějným kapelám, které ale žádné rádio nechtělo hrát, protože playlisty všech stanic včetně Radia Luxembourg ovládaly velké nahrávací firmy. A získat licenci k vysílání bylo pro soukromou společnost prakticky nemožné.
O’Rahilly a ostatní členové podnikavého spolku to však vyřešili svérázným způsobem: koupili dánskou loď Fredericia, vybavili ji skromným vysílacím studiem, desetikilowattovým zesilovačem a dostatečně vysokým stěžněm a zakotvili s ní těsně za hranicí britských teritoriálních vod u Suffolku, takže vysílání dosáhlo na pevninu. Loď překřtili na Caroline a stejně pojmenovali i svoje pirátské rádio. Jeho úvodní znělkou se stal hlas lodního zvonu a první písní puštěnou do éteru byla Not Fade Away od Rolling Stones – zazněla o Velikonocích 1964.
Zesilovač je náš!
Jako podnikatelský plán to bylo přímočaře jednoduché – existovala několikamilionová cílová skupina a nebyla konkurence. Rádio si začaly ladit ženy v domácnostech a studenti a reklama se prodávala sama. Za měsíc tak Caroline mohla dostat sestru – vyřazenou loď Mi Amigo. Obě radiostanice získaly nálepku „pirátské rádio“, přestože v té době neporušovaly žádný předpis. Prostě jen neměly licenci žádného státu a vysílaly z mezinárodních vod. Na palubě obou lodí vládla tvůrčí atmosféra, jež byla formujícím zážitkem pro celou generaci hudebníků, rozhlasových moderátorů, hudebních kritiků, ale i elektrotechniků a fandů hnutí DIY – Do It Yourself, udělej si sám. Do éteru se pouštěl hlavně jazz, rock’n’roll a tehdy začínající rock a pop.
V roce 1966 stále nebylo na obzoru uvolnění rozhlasových licencí pro soukromé stanice, a tak se objevila další pirátská rádia. Jedním z nich bylo Radio City vysílající z betonového pevnostního komplexu z druhé světové války, který stál na pilířích v moři u Kentu – samozřejmě těsně za hranicí výsostných vod. Chvíli to dokonce vypadalo, že se oba radioví bukanýři dohodnou na spolupráci:
Oliver Smedley
z Caroline dokonce zakoupil pro City nový zesilovač. Zanedlouho se ale vedení Caroline rozhodlo od spolupráce ustoupit, protože pevnost byla stále královským majetkem a vláda oznámila, že má v úmyslu nepohodlnou stanici vystěhovat. Vlastník Radio City
Reginald Calvert
však trval na tom, že pokud Caroline od spolupráce ustoupí, je to její věc, ale zesilovač už zůstane u nich. V tu chvíli dostala zápletka skutečně pirátské kontury – Smedley nařídil několika kolegům z Caroline obsadit pevnost a vyřadit City z éteru. Rozezlený Calvert se tedy vydal k Smedleymu domů vyřídit si s ním účty, ale ten na něj v sebeobraně vytáhl zbraň a zastřelil ho. Tak to později potvrdil i soud.
Zvon na konec
V roce 1967 se britská vláda a poslanci rozhodli situaci řešit: ovšem namísto toho, aby umožnili vysílání i soukromým stanicím, přijali zákon, který zakazoval nakupovat reklamu a prodávat zásobování lodím, z jejichž paluby rozhlas bez licence vysílá. Zdroj peněz tak vyschl a pirátské rádio přestalo vysílat. Jeho vlastníci odtáhli Caroline i Mi Amigo na příkaz exekutora do nizozemských doků, kterým dlužili za údržbu. Slavná éra rádia Caroline, které tou dobou mělo v Británii více posluchačů než všechny tři programy BBC dohromady, skončila.
Uběhlo několik let a Caroline skončila ve šrotu, loď Mi Amigo byla však na poslední chvíli vykoupena, opravena a zakotvena těsně za nizozemskými vodami – a roce 1972 se z její paluby začalo opět vysílat. Vysílání v angličtině a vlámštině si našlo hodně posluchačů v Belgii a Nizozemsku, kromě toho se mohli tvůrci programu spolehnout i na publikum v Anglii. O dva roky později byli ale piráti na středních vlnách postaveni mimo zákon i v Nizozemsku a vlastník rádia a někteří DJové byli v nepřítomnosti odsouzeni k nepodmíněným trestům. V roce 1976 už byla Mi Amigo, po šedesáti letech na vlnách, mořským veteránem, a když se tak vinou prasklého kotevního řetězu poškodil trup lodi, část podpalubí byla zatopena. Jen zázrakem a neuvěřitelným nasazením přítomných moderátorů a techniků se ji podařilo udržet na hladině do doby, než přijel servisní remorkér (přivezl i novou kotvu, kterou posádka ukradla v přístavu).
Poslední relace z paluby Mi Amigo, doprovázená stále stejnou znělkou s lodním zvonem, tak zněla:
„Musíme vám s lítostí oznámit, že kvůli špatnému počasí a tomu, že jsme nabrali hodně vody, musíme zavřít a v tuto chvíli opouštíme loď.“
Pak se Mi Amigo potopila. Tedy ne úplně: jako symbol pirátského vzdoru zůstal po příštích šest let nad hladinou trčet padesátimetrový stožár s anténou vysílače.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].