Navždy Hugo Chávez

Minulý týden měl nejúspěšnější z latinskoamerických populistů hned dva důvody k oslavě: desetileté výročí svého vládnutí a vítězství v referendu. To mu umožní změnit venezuelskou ústavu tak, aby se mohl stát prezidentem své země, kolikrát bude chtít, pokud zvítězí ve volbách. A nejen on, s ním také další státní úředníci ve vysokých funkcích. Chávezovu znovuzvolení řeklo ano 54,35 procenta Venezuelanů (zhruba šest milionů voličů), opozici 45,64 procenta a 32 procent voličů se voleb neúčastnilo. Jako první svému žákovi a oblíbenci poblahopřál k vítězství Fidel Castro.

Podobné referendum uspořádal Hugo Chávez již před dvěma lety, ale těsně prohrál, když bezpečnostní síly příliš tvrdě zakročily proti opozičním shromážděním a brutalita jejich zásahu znechutila i tradiční Chávezovy příznivce. Proto se referendum letos opakovalo a venezuelský prezident tentokrát neponechal nic náhodě. Volby nebyly zmanipulované a opozice porážku bez protestů přiznala, Chávez však pro financování a organizování opravdu masivní kampaně důsledně využil jím řízený státní sektor, včetně ropné společnosti PDSVA a vládní televize. Státní zaměstnanci dostali dokonce několik posledních dní před volbami volno, aby mohli agitovat nerozhodné voliče metodou „dům od domu“ a rozdávat v chudinských čtvrtích za symbolické ceny mouku, rýži a další potraviny.

Nad opozicí vyhrál Hugo Chávez zhruba o milion hlasů. V opozici proti venezuelskému prezidentovi však dorostla nová generace, z velké části tvořená mladými, vzdělanými lidmi, a dokázala získat pět milionů hlasů, což je nejvíce za posledních deset let. Opoziční strany Nová doba a Můžeme přitom měly proti profesionální kampani Cháveze k dispozici spíše domácké prostředky – ručně vyráběné transparenty, tlusté fixy a především zprávy SMS.

Chávezovo vítězství je bezpochyby jeho velkým úspěchem, tváří v tvář vývoji ekonomiky ale může být také posledním. Ve Venezuele už plnou silou buší na dveře světová ekonomická krize – země má jednu z nejvyšších inflací v Latinské Americe (téměř 40 procent), ceny ropy spadly o sto dolarů, což podle většiny expertů velmi brzy přinutí Cháveze zvýšit daně, snížit výdaje na své sociální programy, které mu přinášejí nejvíce hlasů chudých voličů, a pravděpodobně také devalvovat nově zavedený bolívar, čímž se znovu zvýší inflace. Venezuela je totiž závislá na dovozu potravin a spotřebního zboží.

Na nedostatky Chávezova „socialismu 21. století“ systematicky upozorňuje opozice, a pokud se mezi mladými opozičníky najde stejně schopný lídr, nebude to mít zchudlý venezuelský prezident za čtyři roky jednoduché.

V celé Latinské Americe však Chávezův triumf předurčuje neblahý trend. V Bolívii se nápady venezuelského prezidenta nechává neustále inspirovat Evo Morales, v Ekvádoru se k jeho politice otevřeně hlásí Rafael Correa, stejně jako v Nikaragui Daniel Ortega. Pozadu však překvapivě nezůstal ani prezident Kolumbie Álvaro Uribe. Pravicově orientovaný a dosud nejotevřenější z kritiků Chávezovy politiky je dnes ve své zemi tak oblíbený, že také uvažuje o změně ústavy, aby mohl být prezidentem další volební období.

Slovo diktátor se sice ve Venezuele v souvislosti s prezidentem nesmí používat (minulý týden za to byl například ze země vyhoštěn španělský europoslanec), ale ve svém projevu k desátému výročí vládnutí sám Chávez prohlásil, že začíná „třetí období“ jeho revoluce, které by se podle něj mělo protáhnout nejméně do roku 2019, a pak pokračovat v desetiletých cyklech až do roku 2049.