Soud dal za pravdu Kubicemu

Soudce Jaromír Jirsa neměl z rozhodování příliš těžkou hlavu. Žaloba sociálních demokratů na bývalého policistu Jana Kubiceho a ministerstvo vnitra za zveřejnění tzv. Kubiceho zprávy o prorůstání organizovaného zločinu do české politiky neměla s právem moc společného. Šlo spíše o politickou proklamaci a Jirsovo zamítavé stanovisko k žalobě experti čekali.

Chyba za chybou

Soudce mohl podle expertů stěží posoudit Kubiceho zprávu jako „poškození dobrého jména sociálních demokratů“, protože jméno strany v dokumentu ani jednou nepadlo. Fakt je, že se v něm vyskytovala jména politiků z Paroubkovy strany a že stovky následujících mediálních zpráv a komentářů logicky zmiňovaly jako spojence českých mafiánů především sociální demokraty. „Politici musí snést velkou míru kritiky, a navíc mají v médiích dost prostoru, aby se mohli účinně bránit,“ posoudil žalobu soudce Jirsa naprosto ve shodě s předcházejícími závaznými rozsudky Ústavního soudu.

Podle soudce bylo nesmyslem žalovat Kubiceho a ministerstvo vnitra za „zveřejnění“ zprávy. Dokument byl předán poslancům jako tajný a nebylo chybou žalovaných, že zpráva unikla do médií. Fakt je, že vyšetřování většiny kauz zabývajících se propojením zločinců se státními úředníky či politiky, na které Kubice ve zprávě odkazoval, bylo později zastaveno (biolíh, podvody v Čepru, okolnosti vraždy Mrázka). To se stalo jedním z argumentů žaloby ČSSD – podle soudce to ale bylo v tomto sporu nedůležité.

Předsedova ostuda

„ČSSD je hluboce znepokojena rozhodnutím soudu, protože nepochopil, že šlo o akt bezprecedentního útoku vysokého policejního funkcionáře na pověst politické strany,“ prohlásil Paroubek a slíbil, že „to požene až k Evropskému soudu“. Věcné posudky a nezávislé analýzy žaloby jej ale možná nakonec od radikálních slibů odradí. Všechny mu totiž pro Štrasburk věští ostudu, a to hned z několika důvodů.

Zaprvé, žaloba ČSSD je zcestná, navíc právní zástupci strany spletli dva různé druhy žalob dohromady a soudce Jirsa to musel napravovat a předat část žaloby, kterou podával sám Paroubek, jinému soudu.

Zadruhé, Jiří Paroubek by byl prvním politikem zemí Evropské unie, který se kvůli údajnému nactiutrhání obrátí na tuto instituci. V normální zemi je podobná žaloba považována za neslušnost. V horším případě za sklon diktátorským manýrům. V Česku ten druhý důvod platí dvojnásob, protože jmenování soudců je do značné míry závislé na politicích, kteří mohou představitele justice zastrašit hrozbou konce kariéry.