Karneval neřesti

Román Den opričníka je literárním zjevením temné budoucnosti Ruska

Letos v létě se v Moskvě konala mamutí konference ruských analytiků a různých poradců vlády s názvem Co si myslí Rusko. Komentátor Washington Post David Ignatius, který je poslouchal, s jistým zděšením potom napsal, že prezident Barack Obama si měl přečíst román Bratři Karamazovi, protože „Rusko Vladimira Putina řeší ten samý rébus, který Dostojevskij popsal už před 130 lety“. Ignatius však měl Obamovi doporučit jiného autora a jiný román: Den opričníka od Vladimira Sorokina. V této knize je už totiž ten rébus vyřešen.

Sorokin se dnes ve svých 54 letech řadí mezi velikány ruské literatury, jeho romány jsou překládány do mnoha jazyků a v samotném Rusku vyvolávají vášně: Putinova mládež proti nim organizuje protestní pochody, mnohem více čtenářů je však miluje a obdivuje. Sorokinův styl a literární myšlení nejlépe popsal autor sám v textu pro Le Nouvel Observateur:

„Na pustý ostrov bych si vzal Tisíc a jednu noc, protože pohádky a legendy jsou moje vášeň. A pak Tolstého Vojnu a mír a samozřejmě kompletní spisy Rabelaise.“

Den opričníka, který právě vyšel česky ve velmi dobrém překladu Libora Dvořáka, je krvavou pohádkou o Rusku, napsanou se smyslem pro tolstojovskou epiku a pro rabelaisovskou fantazii, v níž svět je jedním karnevalem hrůzy a neřesti. Děj se odehrává až v roce 2028, ale číst se má dnes, protože krev už teče v reálu a „homo putinus“ alias opričník Pařez má našlápnuto již léta. Nezkušený čtenář by mohl podlehnout dojmu, že autor je šílenec posedlý středověkou imaginací, jenže to by byl hluboký omyl. Sorokin je v rozhovorech nebo esejích západoevropsky civilní, šílená je sama skutečnost, spisovatel z ní jen vytahuje na světlo to, co chce zůstat skryto.

Pařezův opojný den
O ději románu se už psalo hodně, takže jen stručně. Rusku vládne Gosudar a opričnina je jeho věrná pěst (založil ji v 16. století car Ivan Hrozný a KGB byla vystavěna podle jejího vzoru). „Zákon a pořádek, to jsou věci, na nichž vždy spočívala a spočívat bude svatá Rus, z Šedého popela zrozená,“ říká Gosudar. Vše „hnisající, nepřáteli otrávené“ nechal odtéci, medvěd má opět „mocné drápy“ a jeho „řev se dnes celým světem nese“. Rusko má totiž konečně za sebou éry zmatků – „Zmatek Rudý, Zmatek Bílý, Zmatek Šedý“ a prožilo „Obrodu“.

Opričník Pařez vypráví archaickou ruštinou zážitky jednoho typického dne, kdy stihne se svým týmem dobýt a spálit sídlo vnitřního nepřítele, na něhož Gosudar ukázal, oběsit jeho majitele, znásilnit jeho ženu a děti poslat na převýchovu. Vzápětí spěchá ve svém automatizovaném „medáku“ čínské výroby (neboť „je třeba se s Čínou přátelit, Gosudar náš moudrý je“) a s hlavou vlkodava na kapotě na divadelní zkoušku vykonat ideologický dozor, kde za úplatek upustí od pronásledování jedné z hereček. Tím úplatkem je droga z „akvária“, milimetrová rybka sterleď (čínské výroby), která se sama zavrtá do žíly a putuje do mozku (zdá se, že Sorokin předvídá využití nanotechnologií). Poté letí na čínsko-ruskou hranici zkasírovat celníky pro potřeby opričniny, nechá se odvézt do hlubokých lesů za věštkyní, navštíví Gosudarovu melancholickou manželku, kterou trápí, že ji „náš divoký lid“ nenávidí (Pařez zná důvod, neboť „panovnice naše způli je Židovka“), a večer završí sexuálními orgiemi opričníků, po nichž ubodají Gosudarova zetě, který u nich hledal ochranu před svým rozzlobeným tchánem.

Děj teče rychlým proudem, kniha se však zavrtává do mozku čtenáře jako ta rybka sterleď především díky neutuchajícímu proudu detailů, jež se postupně skládají v anatomii ruského státu. Výjimečnost této knihy spočívá v tom, že každý z těchto detailů se dá citovat jako přímý odkaz na současnost, těhotnou temnou budoucností. Z věží Kremlu zmizely „ďábelské pentagramy“ a již „dvanácte let“ na nich září opět zlatí „samoděržavní orli dvouhlaví“. V Rusku se také již dávno zbavili „supermarketů cizozemských“ a nahradili je „Lidovými stánky“, v nichž jsou z každého zboží jen po dva druhy, „aby lid si tak vybrat mohl“ a usídlil se v něm „vnitřní klid, jistotou zítřka prodchnut“. Moderní technologie zajišťují dokonalý přehled o každém Rusovi, včetně „rozměrů údů a vnitřních orgánů“, a Pařez to vítá, neboť „jsme ve své vlasti, tak co bychom se styděli“. Rusko se uzavřelo, „Gosudar vystavěl Stěnu velikou, aby ohradil nás od nevíry a puchu pekelného … protože jedině my, pravoslavní, jsme na zemi církev uchovali jako tělo Kristovo“, cestovní pasy byly spáleny a pálí se i knihy, ovšem jen „škodlivé, nemravné a kacířské“, Tolstoj je ušetřen, neboť „klasika ruská je státu prospěšná“.

Co se týče geopolitiky, „Číňani nás chtěli u krku vzít, ale naše Pokladnice přežila rejdy jejich“. Nicméně Čína je i na Rusko příliš velká, bez znalosti čínštiny „to dnes naprosto nejde“, z Pekingu vede až do Paříže desetiproudá dálnice, pod níž jezdí „podzemní vlaky stříbřité“ a je to „moc pěkná podívaná“. Zato Evropa „už to má za sebou, jen kyberpunkové arabští po troskách jejích se hemží“ a v roce 2021 Gosudar usvědčil francouzského velvyslance „z podněcování ke vzpouře, z Ruska ho vyhnal a vilu obsadila opričnina“. Nedávno Gosudar „třetí rouru zavřel“, protože ti „sračkošlapkové evropský zase Dvoru Chateau Lafite nedodali“.

Putin první
Jako každou výjimečnou knihu, i tuto lze číst na několik způsobů. Čtenář se může nechat vést pádícím dějem, může se opájet úžasným jazykem, může s rozkoší dešifrovat záplavu odkazů na literaturu a historické postavy i současníky, může obdivovat literární mechanismus, v němž vše do sebe postupně zapadá. Ohromující zážitek však prožije až v okamžiku, kdy na sebe nechá působit všechno najednou a stane se svědkem i účastníkem literárního zjevení. Že při tom pocítí mrazení v zádech a existenciální úzkost? To je přece smyslem literatury.

Sorokin je prorok temných zítřků, jejichž kořeny už prorůstají ruskou zem. Na zmíněné konferenci v Moskvě řekl předseda ruské Unie nevládních organizací Modest Kolerov, který pomáhal Kremlu v letech 2005–2007 zakládat rusofilské nevládky v sousedních státech, že Putinovým příchodem k moci nastal „poprvé v ruských dějinách sociální a bezpečnostní konsenzus v souladu s přáním většiny“. Díky tomu se podařilo odvrátit další „národní sebevraždu“, jakou Rusko zažilo už v roce 1917 (hle, „Zmatek Rudý“) a v roce 1991 (hle, „Zmatek Bílý“).

Jistě, Rusko se může vydat i jinou cestou, než kterou popsal Sorokin, a kdoví, možná budeme mít v roce 2028 na východě našeho západního spojence (možná právě proti Číně). Pokud se však Sorokinova vize naplní, najde se jistě dost čtenářů, kteří by si vzali Den opričníka s sebou na pustý ostrov, aby jim připomínal, že ostrovní samota je pořád lepší než život v Rusku.

VLADIMIR SOROKIN: DEN OPRIČNÍKA
Přeložil Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, 176 stran