Válka očima, jež zapomněly
Zlatý glóbus, cena americké filmové kritiky i další divácké a festivalové ceny z celého světa ukázaly, že Ari Folman proměnil vlastní těžké vzpomínky v mezinárodně srozumitelné poselství.
Kamarád z vojny vyprávěl režiséru Arimu Folmanovi, že se mu pořád dokola vrací sen: smečka strašidelných psů se prožene městem až pod jeho okno a divoce na něj štěká. Je jich přesně dvacet šest. Tolik jich totiž izraelský veterán z libanonské války roku 1982 z rozkazu zastřelil v palestinských vesnicích, protože upozorňovali ukryté teroristy na blížící se vojáky. Také Ari Folman mívá veteránskou noční můru: stojí na pláži, kolem nahé mrtvoly, další plavou po hladině moře. A najednou začnou všichni mrtví vstávat, oblékají se a berou do rukou pušky.
Jenže Ari žádné skutečné vzpomínky na boje z Libanonu nemá, přestože musel být svědkem vyvraždění uprchlických táborů Sabra a Šatila v západním Bejrútu. Všechno zapomněl, nebo spíš vytěsnil.
Co nechceme předat dál
Najednou ho posedne nutkavá potřeba zjistit, co oné noci dělal a kam se jeho vzpomínky propadly. Bylo mu osmnáct. Z bezpečí života s rodiči, ze světa školy, diskoték a prvních lásek spadl přímo do pekla vraždění v Libanonu. On ani kluci z jeho tanku předtím nikdy neviděli raněného a střelbu znali jenom z kina. Někteří padli, nebo se pak vrátili domů a všechno běželo jako dřív. Ari Folman začne bývalé spolubojovníky obcházet.
Za tou báječnou grafikou jsou lidé, kteří to opravdu zažili. Všichni mají podobné problémy a jejich vyprávění společně s názory několika…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu