Kulturní přehled

Hudba:

Wilco: Wilco
NONESUCH / WARNERS
Chicagská kapela cestuje mezi „alternativní country“, velvetovským rockem a stylovými překvapeními. Na sedmém albu neubírá z osobitosti, zároveň nabízí klidnější, zralejší písně, v nichž se bojují – nijak idylické – bitvy středního věku.

Little Boots: Hands
679 RECORDING / WARNERS
Britská čtyřiadvacetiletá zpěvačka dostala na začátku roku novinářský cejch objevu nadcházející sezony. Songy mají elektropopový zvuk, ale vlastně je to autorská písničkářská tvorba. Třpytky jako falešná stopa. Dobrý stylový uzel pro publikum Goldfrapp i Reginy Spektor.

Sporto: More
STARCASTIC
Sporto jsou z generace, která začínala s rockem a přešla na elektromašinky. Teď začali zpívat česky, což je nejspíš přivede před širší publikum – stejně jako rozhodnutí dát nahrávky k dispozici zdarma (temnysily.cz). Pro vyznavače gramofonů byl vydán bílý vinyl.

Bill Wells & Maher Shalal Hash Baz: Gok
GEOGRAPHIC / DAY AFTER
Popsat se to dá, teď ještě jestli věrohodně: japonský orchestřík hraje líbezné skladbičky à la šedesátá, jenže nedokáže udržet přesné ladění ani rytmus. Výsledek je dojemný, jemně komický, čistá krása.

Patti Smith
DIVADLO ARCHA, PRAHA 
Je vyprodáno, takže avízo berme spíš jako připomínku. Nelze se netěšit.

Výtvarné umění:

Dominik Lang: Úložný prostor
KARLIN STUDIOS, PRAHA, 7.–26. 7.
Další z Langových pokusů dokázat, že méně je více, což v jeho případě znamená, že si leckdy vystačí jen s prostorem galerie, aniž by v něm něco musel vystavovat. Tentokrát se ve svém úložném boxu zabývá otázkou, kde vlastně končí výstavní síň a kde už začíná okolní nevýstavní, konkrétně karlínská realita.

Josef Čapek: Vidět knihu
MUZEUM MODERNÍHO UMĚNÍ, OLOMOUC, 16. 7.–27. 9.
Po Karlu Teigovi se ve zdejších galeriích letos představuje další výrazná osobnost meziválečné knižní tvorby. Josef Čapek na obálkách používal hlavně linoryt, na výstavě je k vidění zhruba stovka dobových literárních skvostů. Expozice vznikla ve spolupráci s bibliofilem Zdenkem Primusem.

Markéta Hlinovská: Podzemí
VERNON PROJEKT, PRAHA, 3. 7.–30. 9.
Musel to být fyzicky náročný výkon: dva milimetry tlustý durofol není materiál, do kterého by se snadno vyřezávaly tvary zvířat, například čápa svírajícího v zobáku malého zajíčka. Svérázná emo-variace na podomácku vyrobené výjevy na chalupářských plotech.

The Best of Klauzury
THE CHEMISTRY GALLERY, PRAHA, 9. 7.–9. 8.
S odvážnou otázkou „jsou mezi nimi tvůrci, kteří se zapíší do dějin výtvarného umění?“ přichází malá síň, jež si z ročníkových prací studentů AVU, VŠUP a FAVU vybrala díla Radqa Brousila, Tomáše Jetely či Elišky Fialové.

Knihy:

Richard Dawkins: Boží blud
PŘELOŽILA ZUZANA GABAJOVÁ, ACADEMIA, 471 STRAN
Což nestačí, že nějaká zahrada je krásná, copak je nutné věřit, že v ní bydlí rusalky? ptá se britský evoluční biolog v úvodu knihy, kterou opatřil podtitulem: Přináší náboženství útěchu, nebo bolest? Vědec, který napsal řadu děl o vztahu filozofie a vědy, vyvolal posledním titulem živou diskusi v médiích. Postavil se plně na stranu ateistů a ukázal, že i bez náboženství lze žít plnohodnotný, mravný a šťastný život. Z praktického hlediska zaujme zvláště pojednání o tom, zda je náboženství nutné pro naši morálku, a o takzvané psychologické potřebě Boha.

Jindra Tichá: Stín buše
AKROPOLIS, 163 STRAN
Próza je inspirovaná Sládkovou básní Stín pralesa, ve které básník a cestovatel vylíčil stesk emigranta po domově. I tady je emigrace hlavní téma. Intelektuálka Hana emigrovala z Československa do Anglie a potom po roce 1968 na Nový Zéland. Lady Henrietta, farmářova žena, emigrovala z Anglie na Nový Zéland, jenže o sto let dříve. Obě ženy se musely naučit žít v cizí zemi, asimilovat jiné hodnoty, zvyklosti, tradice. Autorka používá soudobé prameny, popisuje tvrdý život prvních usedlíků, kteří kultivovali Nový Zéland, zemi, jež je podle nejnovějších statistik nejžádanější destinací pro 21. století.

Markus Orths: Pokojská
PŘELOŽILA ALENA NOVÁKOVÁ, KNIHA ZLÍN, 94 STRAN
V humorném románu o neurotické pokojské se sklony k voyeurismus se autor dotýká problémů mezilidské komunikace. Konkrétně jde o neshody mezi matkou a dcerou a o problém existence, která se uplatňuje pouze v prožívání cizích životů a osudů.

Televize:

No přece Fantomase!
FANTOMAS, ČT 1, 18. 7., 20.00 
Čtyřiašedesátý rok byl pro Louise de Funèse zlomem v kariéře: až jako padesátiletý si konečně získal celosvětovou popularitu díky dvěma snímkům, které na sebe nabalily úspěšná pokračování. Vedle Četníka ze Saint Tropez, jenž se stal natolik oblíbeným, že si v něm Funès rtuťovitého policistu Cruchota zahrál ještě o osmnáct let později, to byl Fantomas. V něm se Funès objevil po boku Jeana Maraise, pro něhož to byl úkrok do neznáma: charakterní herec proslulý snímky Kráska a zvíře, Hrbáč, Kapitán Fracasse či Tajnosti Paříže se najednou prezentoval ve ztřeštěné komedii, jež byla zásadním příspěvkem Francie na filmové téma „Kolikrát se musí cholerik udeřit do čela, aby se tomu lidé smáli?“
Funès takovou zábavu miloval, Marais byl z jiného těsta. Ostatně během natáčení třídílné série o nepolapitelném padouchovi s holou modrou lebkou a hlasem Miroslava Moravce (rok po Fantomasovi vznikl Fantomas se zlobí a další rok nato Fantomas kontra Scotland Yard) se prý raději potkávali jen před kamerou a i před ní dávali štábu důrazně najevo, co si o sobě myslí. Možná i díky tomu ve filmu působí jediná věc opravdu realisticky: přesvědčení komisaře Juva, že novinář Fandor je naprostý pitomec – a naopak.
Jejich neoblomný názor na míru vzájemné idiocie v prvním dílu vyústí v nezapomenutelnou honičku s Fantomasem s využitím motorek, vlaku, rychlého člunu a nakonec ponorky. Fantomas prchá a Juve na potápějícím se stroji vztekle vříská a pěstičkami buší do poklopu. Možná mu to vyjde příště.