Nemyslet vlastní hlavou

Poněkud katastrofická nota rakouského filozofa K. P. Liessmanna

Před půlstoletím, v roce 1959, publikoval německý filozof a estetik Theodor W. Adorno text Teorie polovzdělanosti. Tvrdil, že u humanitního vzdělání lze pozorovat stále větší rozšíření pragmatické zvěcnělosti, jen povrchně osvojovaných informací. Rakouský filozof a esejista Konrad Paul Liessmann (1953), profesor Vídeňské univerzity, v knize Teorie nevzdělanosti, v originále vydané roku 2006, na Adorna navazuje a zamýšlí se nad povahou současné takzvané společnosti vědění. Tento pojem se stal pro evropské politiky synonymem i zaklínadlem prosperity. Ostatně operují s ním rovněž politici čeští, vesměs však jen v předvolebních kampaních, při vršení slibů a deklarování dobrých úmyslů.

Tajný program
Liessmannův polemický esej splétá argumentačně sugestivní řetězec. Veden je takto: pouhá znalost dat, povšechná informovanost je nyní hromadně vydávána za vzdělanost a kulturní přehled. Příkladem budiž televizní vědomostní soutěže, které finančně vysoce ohodnocují znalosti encyklopedických jednotlivostí bez nutnosti orientovat se v kontextu. Pravda, „zábavní hodnota vědění“ se projevuje již od 17. století, nicméně teprve v posledních desetiletích je humanistická myšlenka klasického a všeobecného vzdělání, které dovoluje pochopit základy evropské kultury, nahlížena jako myšlenka zbytečná a elitářská; je úmyslně potlačována, neboť fundamentální kulturní základ vybavuje jedince vědomím souvislostí, schopností kriticky myslet, což hází písek do soukolí informačních fabrik, jimiž jsou nejen média, nýbrž i značná část univerzitních provozů.

Adorace informací prostupuje dle Liessmanna školství od základního stupně. Za modlu kvality jsou brána různá pořadí škol a testy žáků (například i u nás vždy hojně komentované mezinárodní testy PISA), které přitom srovnávají nesrovnatelné. Princip konkurence je okleštěn na pořadí v žebříčku, nikoliv na různost přístupů k pravdě. Pravda je zbytečná, o ni už nejde – jde o diplom, o kompetenci na trhu práce, užitkovost.

Liessmannův polemický osten je namířen především na univerzity, jejichž chod on, jakožto univerzitní profesor, dobře zná jak co do míry a povahy byrokratické zátěže, tak co do struktury a kvality studia. Bakalářský cyklus je namnoze pouhým pokračováním střední školy a klidně by jej zastala vyšší odborná škola.

Ne že by neexistovaly špičkové univerzity s pokročilými a vynikajícími formami vědeckého poznávání, avšak nůžky mezi těmito pracovišti a zbytkem společnosti, včetně té její části, která zapadá do představ o společnosti vědění, se rozevírají.

„Hlavně nemyslet vlastní hlavou – jako by toto byl tajný program dnešního vzdělávání. Kdo není ochoten jednat týmově a v sítích a flexibilně se přizpůsobit všemu, co se vyžaduje (mimochodem lidé nic nevyžadují, vždycky je to jen trh, globalizace nebo rovnou budoucnost), už nemá šanci dostát nárokům společnosti vědění,“ podotýká vídeňský filozof, jehož dikce dá místy vzpomenout na beletrizované lamentace spisovatele Thomase Bernharda.

Limity vyznavače kontextu
Tak jako Vídeň není příliš vzdálena od Brna či Prahy, tak ani Liessmannův esej, prvořadě čerpající ze zkušeností rakouských a německých, nemá daleko k výstižné diagnóze škol českých, zejména univerzitního typu. Což potvrdí asi každý, kdo má se stávajícím domácím vysokoškolským provozem něco společného. Existuje však podstatný rozdíl: těžko si představit, že by tento typ textu, knižního eseje kriticky obráceného do vlastních řad, v současnosti sepsal a šel s kůží na trh některý z tuzemských vysokoškolských humanitních docentů či profesorů. Tento druh angažmá se u nás nenosí.

Limitem Liessmannova eseje je nedostatek právě toho, po čem ve vzdělání sám volá, totiž kontextu, vědomí souvislostí. Autor sugestivně, bystře a čtivě demaskuje „omyly společnosti vědění“, jak zní podtitul jeho do češtiny přeložené druhé práce (tou první byla v roce 2000 Filozofie moderního umění). Avšak obchází otázku, zda tomu může být jinak, zda to, co považuje za varovně expandující polovzdělanost, není nutnou daní za relativní sociální důstojnost. Navzdory individuálním rozdílům mezi zeměmi je evropský kontinent, respektive jeho část, jíž už jsme dnes zase součástí, světadílem sociálních států. A ty si toho na sebe v období po druhé světové válce postupně nabraly hrozně moc. Kromě jiného zpřístupnily střední i vysoké vzdělání historicky bezprecedentně vysokému procentu občanů. To finančně něco stojí a zřejmě nutně s sebou nese pokles pomyslného studentského průměru – ve srovnání s průměrem v době, kdy studenti tvořili několik málo procent populace.

Ekonomickou stránku věci Liessmann pomíjí – vyjma poznámek, že politiky prosazovaná autonomie vysokých škol často není ničím jiným než ponecháním univerzit na rozpočtových holičkách. Ale jak všechny soudobé nároky evropské populace uspokojit? Kde brát, co redukovat, co posílit? Tak daleko K. P. Liessmann už nejde.

Autor je redaktorem MF Dnes.