Spor o soud

Česko zůstává jediným státem Evropské unie, který se nepřipojil k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Podle informací Respektu nechce prezident podepsat smlouvu, kterou předtím schválily obě komory parlamentu. Vedle postoje k Lisabonské smlouvě a válce v Gruzii jde o další „mezinárodní“ střet Václava Klause s vládou. České „ne“ sice haagský soud, který má ambici řešit nejtěžší zločiny spáchané na této planetě, neohrožuje. Přesto je nepříjemné: vylučuje totiž tuto zemi z klubu států, které se společně pokoušejí sjednat spravedlnost i v nejdivočejších koutech světa.

Vytáhněte kostlivce

Trvalo to deset let a byl to jeden z kostlivců zdejší zahraniční politiky, ale letos v půli listopadu se zdálo, že bude zařazen do kolonky „vyřešeno“. Poslanci i senátoři kývli na přistoupení země k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC). Tedy k instituci, kterou v roce 1998 na popud OSN zformovalo mezinárodní společenství, aby po vzoru poválečného norimberského tribunálu řešila nejtěžší zločiny světa (od genocidy až po agresi vůči jinému státu), jejichž pachatelé zůstávají v domovských zemích bez trestu.

V minulosti už vzniklo několik podobných institucí, vždy se ale vázaly k jedné konkrétní zemi (jako například soud trestající genocidu v africké Rwandě). Zřízení centrálního soudu bylo vnímáno jako skok dopředu, po němž by žádný zločinec neměl mít klidné spaní. V Česku nicméně celý projekt narážel od začátku hlavně mezi politiky na odmítavou reakci. Některé argumenty přitom nešlo jen tak lehce shodit ze stolu. Například, že soud může být politicky zneužit (třeba tak, že před ním mohou stanout spojenečtí vojáci včetně českých, kteří vedli útok proti Saddámově režimu v Iráku). Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by soudci z Haagu netrestali opravdu vážné zločiny a naopak šli po krku všem válčícím lídrům, na které k jejich rukám přicházejí stížnosti (jako třeba George Bush).

Delegáti ODS, část lidovců a komunisté přesto nechtěli dát soudu dlouho zelenou. Například s poukazem, že přihlášením se k soudu se Česko „vzdává části své suverenity“. Stoupenci instituce namítali, že obavy jsou liché především proto, že k soudu může být vydán dotyčný až poté, co ho zdejší justice nebude schopná nebo ochotná odsoudit. „Není důvod držet nad podezřelým ochrannou ruku,“ říkali. Po vleklých debatách nakonec před dvěma měsíci převážila v parlamentu skupina jeho přívrženců (i pod tlakem toho, že soud ratifikovala většina zemí světa) a parlament soud schválil.

Ne, ne a ne

Teď je to ale opět odsunuto k ledu. Prezident Klaus údajně nechce přistoupení k soudu podepsat s tím, že možnost vydávání zdejších občanů k němu je v rozporu s ústavou. Vzhledem k tomu, že jde o mezinárodní smlouvu, nemůže bez Klausova signování vstoupit v platnost. O co přesně Klaus svoje argumenty opírá, není jasné. V dopise, který k svému „ne“ ministrům minulý týden poslal, to podle dostupných informací prý blíže nerozebírá. A vysvětlovat to nechce ani na novinářské dotazy.

Stoupenci českého „ano“ nicméně žádnou kolizi s ústavou nevidí. „Nedomnívám se, že přistoupení k Mezinárodnímu trestnímu soudu je v rozporu s naší ústavou,“ říká Zdeňek Kühn z pražské právnické fakulty. K podobnému závěru ostatně před časem došli i vládní legislativci.

V politických kuloárech se teď nicméně zmiňuje ještě jiný důvod, proč prezident nechce ratifikaci podepsat. S vládou se stále nedohodl na rozdělení rolí během českého předsednictví. Není jisté, zda bude řídit některý ze dvou velkých celounijních summitů, které jsou naplánované na březen, respektive červen příštího roku. Zdejší kabinet není zatím ochotný Klausovi tuto roli přenechat (s ohledem na jeho odmítavý postoj k Lisabonské smlouvě) a politici se dohadují, že právě zdržováním pro kabinet důležité smlouvy o Mezinárodním soudu si může Klaus vymáhat povolení některý ze summitů řídit. Hrad tyto spekulace nechává bez komentáře.

Možnost, že se Česko přece jen v budoucnu k systému „mezinárodní spravedlnosti“ připojí, však není úplně vyloučená. Prezident totiž může svůj názor přehodnotit, což je teoreticky možné. Jestli tak učiní, připojíme se pak k soudu i my. Hodně při tom bude záležet na schopnosti a nasazení zdejších politiků, kteří soud prosazují, ho o důležitosti instituce přesvědčit.

Nejde ani tak o to, že by nepřistoupení nyní znamenalo nějaký faktický problém pro Česko – že by třeba nemohl být někdo z této země vydán. Jde spíš o to, že nepřipojením se k soudu se nepřihlašujeme k obecně sdíleným principům spravedlnosti. „Dáváme najevo, že jejich vymáhání pro nás není důležité,“ říká zelená ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková.

Vláda prý podle ní bude usilovat o „změnu prezidentova postoje“. „Budu se o to pokoušet,“ potvrzuje ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Jak konkrétně by to chtěli ministři udělat, však zatím nikdo nedokáže říct.

Bič z Haagu

Základy Mezinárodního trestního soudu, o jehož zřízení se vedly diskuse již před 2. světovou válkou, byly položeny před deseti lety. Oficiálně funguje od roku 2002. Je to globální a permanentně fungující nástupce ad hoc tribunálů, jakými jsou Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii nebo Rwandu (díky nimž se ze svých činů museli zpovídat třeba bývalý jugoslávský prezident Slobodan Milošević nebo bývalý premiér Rwandy Jean Kambanda). Dosud se k instituci přihlásilo 119 států (z významných zemí se odmítají připojit Čína nebo Rusko, USA chce teď pod vedením Baraca Obamy svoje dosud odmítavé stanovisko přehodnotit). Jeho soudci se už podíleli například na objasnění krvavých konfliktů ve východním Kongu a odsouzení hlavních viníků. Stíhají rovněž osnovatele brutální – a světem dost opomíjené – genocidy v súdánském Dárfúru.