0:00
0:00
Civilizace20. 12. 20083 minuty

Budou se hodit?

Turbulentní ekonomický vývoj těchto měsíců někdy otupuje, jindy zostřuje obecné tušení: trvalý růst není možný, musí narazit na nedostatek zdrojů, energie a surovin.

Astronaut
Autor: Respekt
Fotografie: Hana Librová - Autor: Pavel Reisenauer Autor: Respekt
↓ INZERCE

Turbulentní ekonomický vývoj těchto měsíců někdy otupuje, jindy zostřuje obecné tušení: trvalý růst není možný, musí narazit na nedostatek zdrojů, energie a surovin. Martin Uhlíř v článku „Modla růstu“ (Respekt 48/08) to vyjadřuje metaforou – kolonie baterií by mohla neomezeně růst, pokud by měla k dispozici neomezený přísun živin.

Růstu však stojí v cestě ještě jiná, závažnější překážka. Růst kolonie bakterií nebude neomezený ani tehdy, když přísun živin bude zajištěn. Jeho limitem nejsou jen živiny, ale i hromadící se metabolity. Bez metafory řečeno, meze růstu jsou dány také znečištěním, jímž lidská činnost do krajnosti zatěžuje čistící a homeostatické schopnosti přírody. K důsledkům znečištění přírody patří klimatické změny; o těch se mluví, na ostatní zapomínáme.

Koncepty takzvané udržitelnosti zdůrazňují, že trvalým růstem ohrožujeme své děti, své vnuky a další lidi, kteří na šťastný život v dostatku teprve čekají. Lidé si vždycky nějak poradí. Bezmocní vůči důsledkům růstu lidské společnosti jsou jiné bytosti na planetě. Nehořkne nám už teď radost z blahobytného života při internetovém, filmovém nebo televizním pohledu na vypalované deštné pralesy a plundrované oceány?

Přínos Uhlířova článku spočívá především v nesamozřejmé informaci, že existují badatelé, kteří se vážně zabývají tzv. ekonomikou setrvalého stavu, a hlavně v objasnění, v čem spočívají jejich konkrétní návrhy. Díváme se na ně s údivem, jsou to návrhy fantaskní a sotva uskutečnitelné. Přechod k nim by byl krajně riskantním manévrem.

Teoretikové a ideologové nulového růstu, případně „udržitelného ústupu“ („sustainable retreat“), dobře vědí, že k nejslabším článkům jejich projektů patří otázka ekonomického osudu chudých zemí. Obecně panuje shoda, že nesmíme rozvojovým zemím právo na růst upírat. Málokdo se hlásí k Hardinově metafoře záchranného člunu – nešťastníky vztahující k nám ruce do něj neberme, sic se utopíme všichni.

Radikálně uvažující ekologičtí ekonomové, inspirováni E. F. Schumacherem, se domnívají, že i zde znají řešení. Vidí je ve volbě vývojové trajektorie, která nekopíruje industriální rozvoj, jímž se ubíral Západ. Představa ekonomiky malého rozměru, neinvazivních rukodělných technologií a skromného životního způsobu v nás teď budí úsměv, ale, jak upozorňuje Herman Daly, zkušenosti těchto alternativ se nám ještě mohou hodit.

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE ERIKA HNÍKOVÁ


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].