Čtyřicáté výročí
Opět jsme si připomněli 21. srpen osmašedesátého roku. Je tomu čtyřicet let, kdy vojenským útokem řízeným z Moskvy a následující dvacetiletou okupací skončilo cosi, co ani letošní velmi intenzivní připomínání nedokázalo srozumitelně pojmenovat. Historikové dosud nedodali ani vyčerpávající fakta, natož jasnou a přesvědčivou interpretaci či interpretace.
Luboš Dobrovský
(1932) je novinář a politik. Působil v Československém rozhlase a v době normalizace i v nejrůznějších dělnických profesích. Po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra, vyjednal odsun sovětských vojsk, vedl Kancelář prezidenta republiky Václava Havla, byl velvyslancem v Rusku a ministrem obrany.
Opět jsme si připomněli 21. srpen osmašedesátého roku. Je tomu čtyřicet let, kdy vojenským útokem řízeným z Moskvy a následující dvacetiletou okupací skončilo cosi, co ani letošní velmi intenzivní připomínání nedokázalo srozumitelně pojmenovat. Historikové dosud nedodali ani vyčerpávající fakta, natož jasnou a přesvědčivou interpretaci či interpretace.
Jen Barbora Špotáková nezaváhala, a jak pravila, přehodila svým oštěpem ruskou soupeřku zejména proto, že jí na mysli vytanul ten srpnový okupační den. Pan prezident Klaus ji ovšem opravil, řka, že nás přece neokupovali Rusové, ale sovětský režim.
Odpůrce takzvané „politické korektnosti“ upadl do hyperkorektnosti. Pokud by snad měl pravdu, pak nás v roce 1939 neokupovali Němci, že? A také pan prezident pravil, že se Rusů nemáme co bát. Nestojíme na různých stranách barikády, ačkoli nás k tomu prý leckdo má. Kdo? Snad ne pánové Putin, Medveděv a Lavrov, kteří spolu s ruskými generály hrozí namířit na nás, uznají-li za vhodné, své rakety? Nebo snad někdo jiný ještě? Generál Golovicyn?
Já na té druhé straně barikády – na rozdíl od Václava Klause – ruské nejvyšší představitele, již neschované za sovětskou šifrou, vidím velmi zřetelně. A ohrožují nejen nás, ale i třeba Polsko, které se rozhodli, jak pravili, potrestat za smlouvu se Spojenými státy. Jak? Snad tak, jak potrestali nesporně nešťastný, avšak zcela legitimní pokus Gruzie zastavit bojové akce ilegálně Rusy vyzbrojených jihoosetinských separatistických band, jejichž předchůdkyním v Čečensku Vladimir Putin, ještě jako prezident, rozbombardováním Grozného „zatrhl tipec“ a kteří měli být, jak pravil, „kráglováni na hajzlech“. Tuto nuanci v chování ruské vlády Václav Klaus nevidí a viníky války v Gruzii mu Rusové nejsou.
Co s prezidentským slovem
Slepý k imperiálnímu chování Ruska není jen Václav Klaus. Slepí jsou i ti, kdo dopustili, aby uchováním míru a teritoriální celistvosti Gruzie byly pověřeny ruské ozbrojené síly, přestrojené za síly mírové. Slepí jsou i ti, kdo se domnívali, jako francouzský prezident Sarkozy, že na ruské slovo je spolehnutí, že prezident Medveděv vskutku souhlasil s výměnou svých vojáků za mezinárodní mírové síly.
Medveděvův pomocník Prichoďko sdělil, že holt Sarkozy panu Medveděvovi nerozuměl a ten hned nato pošeptal německému ministru zahraničí Steinmeierovi, že sice nějaké ty síly stáhne, ale nějaké jiné naopak rozmístí po obou stranách jihoosetinských hranic, což neprodleně učinil. Steinmeier, politický klon ruského zaměstnance Gerharda Schrödera, to vzal tiše na vědomí. Jak by ne. Ruský plyn a ruská ropa jsou podstatnější než prezidentské slovo.
Českou republiku čeká předsednictví EU. Co si počne s politiky, jako je Václav Klaus a Frank-Walter Steinmeier, nemluvě o Medveděvovi?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
