Návrat Spojených států k civilizaci

Igor Lukeš

(1950) je profesorem na Bostonské univerzitě, kde přednáší historii a mezinárodní vztahy. Publikoval několik knih, například Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis anebo Československo mezi Stalinem a Hitlerem: Benešova cesta k Mnichovu.

Událost zůstala skryta za kouřovou clonou debaty o radaru v Brdech, až se nakonec ztratila úplně v bouři na Kavkaze. Přesto je zásadně důležitá. Americký Nejvyšší soud v červnu 2008 rozhodl v kauze Boumediene v. Bush, že Lakhdar Boumediene a další osoby zadržované na Guantánamu mají právo na habeas corpus, tedy na regulérní proces před federálním soudem. Znamená to návrat Ameriky mezi civilizované státy, v nichž politická moc funguje jen v rámci zákonů. Je to též porážka útoku na základní principy právního systému, který od podzimu 2001 vedla vláda prezidenta Bushe.

Smyslem habeas corpus je zabránit věznění nevinných osob. V praxi to znamená, že každý vězeň má právo na to, aby jeho případ posoudil nezávislý tribunál. Pod jménem neminem captivabimus byl zaveden v Polsku už v roce 1430, anglický parlament vydal Habeas corpus Act v roce 1679 a je obsažen v americké ústavě z roku 1787. Tam se výslovně říká, že právo na habeas corpus smí být dočasně potlačeno jen v případě domácího povstání nebo invaze zvenčí. Proto prezident Lincoln pozastavil v roce 1861 habeas corpus v několika státech během občanské války a prezident Roosevelt jednal podobně v roce 1942 na Havaji. Jinak byl habeas corpus vždy pilířem amerického právního systému.

Ústava a smlouva na sebevraždu

Prezident Bush a jeho poradci ale začali po 11. září 2001 hlásat, že ústava není „smlouvou na sebevraždu“. Pro podezřelé z terorismu vytvořili vágní kategorii „nepřátelský bojovník“, a pak je ještě pro jistotu zavřeli mimo americké území, na Guantánamu. Kdo spadl do téhle díry, neměl právo na habeas corpus a mohl být vězněn bez řádného soudního rozhodnutí až doživotně, aniž by se k tomu kdy vyjádřil nezávislý soud a aniž by zadržovaný měl možnost znát příčiny svého zatčení. Neměl řádného obhájce, a dokonce neměl ani přístup k informacím, na jejichž základě byl prohlášen za teroristu!

Vrcholem bylo, když ministr spravedlnosti Alberto Gonzales řekl v roce 2007, že prý právo na habeas corpus v ústavě neexistuje, protože příslušný text mluví jen o situacích, kdy může být potlačeno. (Jeden ze senátorů poznamenal, že podle téhle logiky pak v ústavě není ani právo na svobodu slova a náboženství.)

Díky kauze Boumediene v. Bush je teď všechno zase na správné cestě; americký právní systém přestál vážnou krizi. Ještě nás ale čeká lahůdka nakonec. Vězni z Guantánama, včetně těch nejhorších, se teď asi dostanou před regulérní americké soudy. A ty budou možná muset prohlásit důkazy proti nim za nerelevantní, protože je žalobce získal nelegálně mučením. A tak výsledkem Bushova boje proti terorismu by mohl být záběr na to, jak se Chalid Šejk Mohamed, organizátor útoku z 11. září 2001, prochází na svobodě, zatímco do vězení putují ti, kdo podle rozkazu Bushe zadržované mučili. Dopustili se tím totiž federálního zločinu, který se trestá až smrtí.