Patnáct minut, které stály za to

Je první srpnová sobota a na moskevském Rudém náměstí se davy turistů mísí s obyvateli Moskvy. Mezi nimi se proplétají dokonalí dvojníci Lenina, Stalina i Putina a za tisíc rublů zájemcům nabízejí společnou fotku na pozadí kremelských hradeb. Před mauzoleem vůdce bolševické revoluce se na památku fotí svatební dvojice, ruští vesničané, mládež i medailemi ověšení staříci. Z pečlivě upraveného parčíku okolo temně rudé budovy pozorují hemžení před sebou stejně jako v dobách své největší slávy všichni významní představitelé Sovětského svazu – Stalin, Brežněv, Suslov, Andropov, Černěnko. Dnes ale naštěstí zalití či vytesaní do bronzových a žulových byst.

Těsně před chrámem Vasila Blaženého se vydlážděná placka začne mírně svažovat dolů k řece. Právě tady poblíž masivního kamenného oválu má čekat žena, pro niž znamená Rudé náměstí mnohem víc než pro všechny okolo. Na stejnou dlažbu usedla před čtyřiceti lety po boku sedmi přátel. Pár minut, které tu s transparenty v rukou vydrželi, než je odvezly policejní vozy, nasměrovalo životy osmi statečných směrem, jemuž se běžní obyvatelé Sovětského svazu i jeho satelitů tehdy snažili ze všech sil vyhnout: do vězení, pracovních táborů, vyhnanství a psychiatrických léčeben.

V poledním mumraji to chvíli trvá, ale za pár minut se z davu vynoří drobná, dvaasedmdesátiletá dáma. Natalija Gorbaněvská, ruská básnířka, překladatelka a vůdčí osobnost obránců lidských práv, ukazuje místo činu a ochotně usedá na dlažbu. I dnes je obklopená policisty, tentokrát si jí však nevšímají – jsou tady kvůli srazu vysloužilých výsadkářů. „Byli jsme šokovaní tím, co se v Československu stalo,“ vysvětluje Gorbaněvská své tehdejší motivy, „vývoj u vás jsme sledovali s velkou nadějí, i když jsme tušili, že to skončí okupací. A jestli jsme věděli, co pro nás bude protest znamenat? To bylo tak jasné, že jsme o tom ani nemuseli mluvit.“

Vytáhnout na světlo

Přesvědčení o tvrdé odplatě nespadlo z nebe. Stejně jako skupinka statečných, jejíž část včetně Gorbaněvské přijíždí tento týden na pozvání Ústavu pro studium totalitních režimů do Prahy a setká se s premiérem i předsedou Senátu. Okupace Československa zastihla demonstranty uprostřed práce, jejímž smyslem bylo sovětský režim aspoň trochu rozkolísat.

Po Stalinově smrti a odhalení kultu osobnosti se poměry v Sovětském svazu uvolnily, ale Leonid Brežněv po svém nástupu k moci v roce 1964 začal šrouby znovu utahovat. Plíživé omezování svobody, zatýkání a zejména nové politické procesy s oponenty přivedly na svět i novou generaci disidentů. A ti přišli se strategií, kterou později využila česká opozice kolem Charty 77 i polský disent. Jejím jádrem bylo důkladné sledování a dokumentování metod režimu, posílání informací na Západ a maximální otevřenost (k níž patřilo uveřejňování adres a telefonů, pro případ, že by se na disidenty chtěli obracet běžní občané se svými problémy).

Kromě Gorbaněvské a dnes již zesnulé aktivistky Larisy Bogorazové v ní hrál klíčovou roli také matematik Pavel Litvinov, další demonstrant z Rudého náměstí. Dnes žije ve Spojených státech a po telefonu ochotně vzpomíná na zrod opozičního hnutí. „Pracoval jsem jako asistující profesor fyziky na Moskevském institutu chemických technologií, a když mě kvůli podpoře vězněných spisovatelů vyhodili, rozhodl jsem se, že budu sbírat informace o porušování lidských práv. Studoval jsem ruskou ústavu, trestní zákon i mezinárodní úmluvy o lidských právech, které se Sovětský svaz zavázal dodržovat. Chtěli jsme, aby vláda začala dodržovat své vlastní zákony,“ vysvětluje Litvinov.

Pro sovětské vládce, kteří se v zahraničí snažili vystupovat jako humanisté a kritizovali jihoafrický apartheid i latinskoamerické vojenské junty, představovali noví disidenti nepříjemné protihráče. Díky své otevřenosti se brzy proslavili a obracela se na ně řada lidí v nesnázích. Sbírali informace, publikovali samizdatové sborníky o porušování práv v SSSR a měli kontakty do zahraničí, což zajišťovalo Kremlu negativní publicitu. Režim samozřejmě okolo rebelů utahoval smyčku. „KGB mě sledovala nepřetržitě, každou chvíli mi udělali v bytě tajnou domovní prohlídku,“ vzpomíná Pavel Litvinov, „počítal jsem s tím, že dřív nebo později budu zatčen.“

Hrůzou jsem oněměla

Houstnoucí atmosféru ovšem od začátku osmašedesátého roku prosvětlovaly zprávy z Československa. Opatrné reformy i pozvolné uvolňování cenzury disidenty přitahovalo. „Cítili jsme, že pokud bude Československo v reformě socialismu alespoň trochu úspěšné, mohlo by se stát inspirací pro Sovětský svaz,“ vzpomíná dnes Litvinov.

Naději od počátku provázel i strach, že Kreml reformy ve svých satelitech nedopustí. „Všichni jsme si velice dobře pamatovali rok 1956 v Maďarsku a tušili jsme, že sovětští komunisté zastaví i pražské jaro,“ říká Natalija Gorbaněvská. „Brzy ráno 21. srpna jsem si pustila rádio, kde právě četli zprávu o poskytnutí bratrské pomoci Československu. Hrůzou jsem oněměla a hned jsem volala Larise Bogorazové. Ještě dnes se slyším, jak zoufale říkám – Lari, oni tam poslali armádu. Ona na to, zrovna to poslouchám, musíme něco udělat.“

Disidenti uvažovali o demonstraci (což byla na sovětské poměry nepředstavitelná akce) už od jara, kdy poprvé začali tušit, že Kreml se možná pokusí československé reformy zastavit. „Já jsem očekával deset let pracovního tábora,“ říká lakonicky Pavel Litvinov na dotaz, zda tušil, co bude následovat. Odpovědi na otázku, co je vedlo k tak nebezpečné akci, se liší podle osobních pocitů a přesvědčení.

Gorbaněvská kromě roztrpčení nad zmařenými nadějemi pražského jara uvádí i to, že se později nechtěla stydět před svým synem za pasivitu v tak důležitém historickém okamžiku. Další účastník, literární kritik Viktor Fajnberg, dodává: „Vedl mě stud z toho, že podle propagandy celý náš národ podporoval bratrskou pomoc Československu. Říkal jsem si, že když bude proti aspoň jediný člověk, už to přece není celý národ.“ A básník Vadim Delone později na stejný dotaz u soudu odpověděl stručně: „Těch pět minut svobody na Rudém náměstí mně stojí za roky vězení.“

Akce dostala obrysy během několika desítek hodin. Vzhledem k předvídatelným důsledkům i velkému riziku provalení bylo rozhodnuto, že organizátoři nebudou své záměry příliš vytrubovat do světa a dají vědět jen těm, kdo sami projeví zájem. Ochotných účastníků by se bývalo našlo víc, ale zabránila tomu řada okolností – mnoho lidí bylo koncem srpna na dovolené mimo Moskvu, někdo dostal na poslední chvíli strach, jednomu zájemci zase z obavy o osud rodiny odmítla vzkaz vyřídit manželka. Na Rudé náměstí se nakonec vydalo osm lidí.

Židi, opilci a paraziti

Je 25. srpen 1968, slunce stojí vysoko na obloze a Rudé náměstí je poměrně prázdné. Mauzoleum má ten den zavřeno, turistů na konci srpna ubylo. Na domluvené místo, k památníku Lobnoje mesto, který symbolicky připomíná někdejší středověký pranýř, se pomalu z různých stran schází osm lidí. Přijeli jednotlivě, aby nevzbudili pozornost.

Kromě výše zmíněných je tu ještě vědec Konstantin Babickij, dělník Vladimir Dremljuga a mladičká studentka historie Taťana Bajevová, jejíž otec strávil mnoho let v gulagu. Natalija Gorbaněvská tlačí kočárek s tříměsíčním synem, kterého ještě kojí. V peřince má chlapeček přibalený ručně malovaný transparent, který si objednal přítel Pavel Litvinov, jenž by s ním v metru pravděpodobně neunikl pozornosti svých společníků z KGB – Za vaši a naši svobodu. Osm lidí usedá na dlažbu, právě když hodiny na Spasské věži odbíjejí poledne.

Ať žije svobodné a nezávislé Československo. Ruce pryč od ČSSR. Hanba okupantům. Hesla v ruštině i češtině, která se spolu s československou vlajkou objevují v rukách demonstrantů, vyvolávají na poklidném náměstí okamžitý rozruch.

Z nepočetného davu korzujících turistů se vylupuje několik postav v civilu a zostra vybíhají k demonstrantům. Rvou jim transparenty z rukou, bijí je do hlavy pěstmi i taškami, trhají jim vlasy. Jeden z nich kope sedícího Viktora Fajnberga do tváře, zkrvavený literární kritik vyplivuje do dlaně čtyři zuby. „Na mě si netroufli, protože jsem měla s sebou kočárek se synem,“ říká Natalija Gorbaněvská, „ale jinak nás tloukli hlava nehlava.“

Za chvíli přicházejí na místo další lidé a muž v dobře padnoucím obleku, pravděpodobně důstojník KGB, dává bijcům nenápadně pokyn, ať přestanou. Vypuká debata, při níž se demonstranti snaží přihlížejícím vysvětlit své důvody, ale někdo z tajných každou chvíli očkuje kolemjdoucí proti nim: „Neposlouchejte je, jsou to židi, opilci a paraziti.“

Rychlá akce policistů by mohla potvrzovat domněnku, že akce byla prozrazena a režim byl na demonstraci připraven. Ale úplně jisté to není, protože hlavní moskevské náměstí bylo pod dohledem KGB nepřetržitě.

Po chvíli přijíždějí auta a slovní přestřelka je rychle ukončena. Skřípou brzdy a policisté odnášejí demonstranty, kteří kladou pasivní odpor, do vozů. „Nevěděli, jak mě odvézt s kočárkem, takže poslali ještě pro jedno auto,“ vypráví Gorbaněvská, „při cestě na nejbližší policejní stanici mě pak zbili stejně jako mé přátele.“

Poměrně dobré

Osm statečných, jak se později začalo demonstrantům přezdívat, spolu strávilo ještě tři hodiny na chodbě proslulé policejní stanice v Puškinově ulici, kterou si půjčovala KGB. Během nich starší disidenti přesvědčili dvacetiletou Taťanu Bajevovou, ať při výslechu tvrdí, že byla na místě náhodou, a ušetří si tak léta ve vězení nebo pracovním táboře. Pak se rozloučili a viděli se až po několika měsících u soudu.

Dnes se shodnou, že soudní líčení dopadlo relativně mírně. Stalinské časy už byly pryč. Díky přítomnosti zahraničních korespondentů a přátel, které na Rudé náměstí demonstranti pozvali, měl případ okamžitě publicitu na Západě. Nakonec nedostali proslulé stalinské paragrafy „vlastizrada“ nebo „zahraniční spiknutí“, a dokonce ani běžný paragraf „protisovětská propaganda“. Prokurátor je obvinil z hrubého narušení veřejného pořádku.

Líčení probíhalo v kulisách naprosté justiční frašky. Proti disidentům totiž vystupovali jako svědkové policisté, kteří je na náměstí mlátili a zatýkali.

„Dostal jsem pět let vyhnanství, což bylo poměrně dobré,“ říká Pavel Litvinov, „sice jsem dělal těžkou práci na Sibiři v dolech, ale mohla tam být se mnou rodina a mohli mě navštěvovat přátelé.“ Někteří kolegové dopadli hůř. Čekal je pracovní tábor nebo nejtemnější varianta komunistického represivního systému – psychiatrická léčebna.

V SSSR existoval speciální typ blázinců, které připomínaly věznici a do nichž justice uklízela nepohodlné politické odpůrce, u nichž nechtěla riskovat publicitu soudního procesu. Stačilo, když jim komise kolaborujících psychiatrů přiřkla speciální diagnózu Brežněvovy éry – „blouznění reformismem“. Z osmi statečných takto skončili dva.

Kavárna kousek od Rudého náměstí dekorací i vybavením interiéru připomíná Paříž, kde by však daleko kvalitnější káva vyšla o polovinu méně. Natalija Gorbaněvská si labužnicky zapálí a do města nad Seinou ihned odkazuje po vyslovené otázce, co obnášel pobyt na sovětské psychiatrii v Kazani. Nechce o svých zkušenostech hovořit a doporučuje Viktora Fajnberga, který dnes ve francouzské metropoli bydlí podobně jako ona a v „léčebně“ údajně prožil ještě větší peklo.

Nakonec se však rozhovoří. „Cpali do nás preparáty proti halucinacím a blouznění. Nejenom, že vám to vymaže hlavu, ale riskujete tím náběh na Parkinsonovu nemoc. Navíc vás rozkládá fakt, že oproti vězení, lágru, neexistuje přesná doba, po kterou jste zavřený. Mohlo to být navěky, jak se úřadům a lékařům zachtělo.“ To vše, jak říká po další zapálené cigaretě, v prostředí plném duševně nemocných lidí. „Sedíte tam, pozorujete choré lidi, cpou do vás svinstvo a naráz vám dojde, že jednoho dne ani nepoznáte, že jste blázen taky. Hrůza.“ V kazaňské „léčebně“ si pobyla tři roky, než ji na nátlak západních politiků a veřejného mínění sovětské úřady v roce 1972 propustily. Mimo jiné mohla taky konečně vidět svého syna, jenž byl po celou dobu internace u její matky.

Další chuligáni

Až později se ukázalo, že kromě disidentů si demonstrace proti sovětské zvůli vyžádala ještě jednu oběť. Pětadvacetiletý Michail Leman se tehdy přes Rudé náměstí vracel domů z práce. Vůbec nevěděl, oč běží, když ale spatřil početnou skupinku civilistů, jak bijí a nadávají několika lidem, mezi nimiž byly i ženy, neváhal a demonstranty začal fyzicky bránit.

„Dostal tři roky vězení za napadení veřejného činitele, vyhodili ho z práce a rozešla se s ním snoubenka,“ popisuje následky jeho občanské statečnosti historik Alexandr Daniel, který pracuje v ústavu Memorial (jde o ruský protějšek českého Ústavu pro studium totalitních režimů, který je ale pro naprostý nezájem ruské vlády financován ze soukromých západních nadací).

O události z Rudého náměstí přinesla oficiální média pouze krátké a vesměs stejné informace. Například deník Pravda demonstranty popsal jako hrstku chuligánů a západními imperialisty placených výtržníků. O dalších protestech proti okupaci se pak vůbec nemluvilo. Na sovětské poměry jich přitom bylo celkem dost.

Podle údajů Memorialu už 24. srpna vykřikl neznámý člověk na Říjnovém náměstí v Moskvě heslo proti okupaci – vzápětí ho neznámé osoby zbily a odvezly autem. Koncem srpna 1968 odevzdala skupina občanů v čele s bývalým generálem Grigorenkem československému velvyslanci dopis vyjadřující podporu politickému kurzu pražského jara.

Začátkem září vyvěsil student Moskevské státní univerzity V. Karasjov ve škole plakát odsuzující invazi a sbíral petiční podpisy. Skončil v psychiatrické léčebně podobně jako v lednu roku 1969 V. Lukanin, který ve svém bytě nedaleko Moskvy do oken vylepil plakáty proti přítomnosti sovětských vojsk v ČSSR. Na uzavřeném oddělení a pod vlivem léků proti psychóze strávil deset let.

Nevíme skoro nic

Protest na moskevském náměstí ovšem splnil svůj účel – Západ se o něm dozvěděl, o události i procesu informovaly světové deníky, brzy ven prosákly informace i o zneužívání psychiatrických léčeben k perzekuci. „Určitě to pomohlo odkrýt podstatu režimu,“ shrnuje Pavel Litvinov, „naše hnutí přineslo změnu. Netroufám si tvrdit jak moc, ale určitě jsme svým dílem přispěli k pádu komunistického režimu.“

Doma to ale moc neletí. Někdejší demonstranti dnes většinou žijí v emigraci. Tři zemřeli, Litvinov a Gorbaněvská se dál věnují ochraně lidských práv. Taťana Bajevová o svém tehdejším angažmá nechce s nikým mluvit – přineslo jí celoživotní psychické problémy a podle jedné z verzí i silné pocity viny nad tím, že ji přátelé přesvědčili, ať se vyhne trestu. Zajímavý osud potkal Vladimira Dremljugu, který se nevyrovnal s přechodem do multikulturních Spojených států a stal se z něj zapřisáhlý rasista a antisemita, jenž vystupuje na sjezdech rasistické organizace National Alliance.

Nikdo z demonstrantů nebyl ruskou justicí rehabilitován nebo finančně odškodněn, na památníku středověkého pranýře Lobnoje mesto nevisí žádná plaketa, která by dramatických patnáct minut připomínala. Pawel Marčenko, syn Larisy Bogorazové, k tomu říká: „Po rozpadu Sovětského svazu moje matka dostala za bití, několikaleté vyhnanství a pobyt ve vězení jako odškodné slevu na moskevskou městskou dopravu.“

V podmínkách současného Ruska to nepřekvapí. Stačí se projít po Moskvě a položit pamětníkům srpna 1968 otázky. Už slovo okupace vzbuzuje rozpaky, ne-li pohoršení. Většina oslovených dodnes hlásá názor sovětské propagandy, že kdyby tehdy do Československa nepřijela vojska Varšavské smlouvy včas, vtrhli by tam západní Němci s Američany a zvítězila by kontrarevoluce.

O demonstrantech z Rudého náměstí naopak nikdo neví skoro nic. Což ostatně odpovídá i údajům Memorialu, jenž v tomto směru provedl výzkum informovanosti u ruské veřejnosti. Devadesát procent dotazovaných odpovědělo na otázku, zda tuto událost zaregistrovali, záporně.

Co se dělo okolo

V zemi, o kterou před čtyřiceti lety šlo, to dnes přece jen vypadá trochu jinak. Většina z osmi statečných už po revoluci byla v Praze a dočkala se za svůj čin uznání z české strany. Tento týden si na pozvání Ústavu pro studium totalitních režimů návštěvu zopakují a zúčastní se také zahájení výstavy v zahradách Úřadu vlády věnované zahraničním protestům proti okupaci.

Důležité je ale především to, že tentokrát nepřijedou sami. Spolu s nimi dorazí také bývalí východní Němci, Bulhaři, Maďaři a Poláci, celkem devět lidí, kteří proti okupaci před čtyřiceti lety vystoupili a snášeli následnou perzekuci. Až po důkladném zmapování protestů se ukazuje, jak velkou inspiraci představovalo pražské jaro za hranicemi Československa a jakou nevoli vzbudilo jeho potlačení. „Třeba ve východním Německu byly tisíce lidí, kteří proti okupaci nějakým způsobem vystoupili a byli za to postiženi,“ říká Adam Hradilek z Ústavu, který pozvání pamětníků vymyslel a spolupřipravoval výstavu. „Velmi silný odpor byl také v Polsku.“ Z některých příběhů se dodnes tají dech.

Jméno Ryszarda Siwiece dlouhá léta nikomu nic neříkalo. Řada Poláků by si ale možná vzpomněla na podivnou událost během oslavy dožínek v září roku 1968. Na centrální varšavský Stadion desetiletí mezi desetitisíce lidí tehdy dorazil i komunistický premiér Cyrankiewicz a předseda strany Gomułka. Uprostřed hlučných oslav najednou na jedné tribuně začal hořet muž a cosi křičel. Na velkém stadionu jeho slova slyšeli jen ti nejbližší. Ostatní jen chvíli zaujatě pozorovali sloup dýmu stoupající z jeho těla, hašení a odvoz zraněného do nemocnice. Pak se vrátili k oslavám a na událost zapomněli.

„Byli jsme šokovaní invazí a věděli, že musíme něco udělat.“Úředníkovi z polské Przemyśle, který do Varšavy přijel vybaven batohem plným letáků proti okupaci Československa a kanystrem s ředidlem, se bohužel nepovedlo to co jeho ruským kolegům – strhnout pozornost. Svobodná Evropa stručné zprávy o upáleném muži z Varšavy dlouho odmítala vysílat, protože nebylo jak je potvrdit.

Otec pěti dětí Ryszard Siwiec nahrál doma na magnetofonový pásek podrobné vysvětlení, že svým činem chce protestovat proti politice Kremlu, která zabíjí malé národy. Tajná policie včas udělala domovní prohlídku, důkazy hrdinského činu zabavila, uzavřela Siwiecův nemocniční pokoj a dovnitř pustila jen nejužší rodinu. Mezi lidmi pak šířila fámu, že na stadionu hořel nepozorný opilec.

Ryszard Siwiec za čtyři dny dodýchal s větou „umírám, aby nezemřela pravda“ na rtech, ale na pravdu o jeho smrti si Poláci i Češi museli počkat až do pádu železné opony.

Nejsem si jist

Stejně tak donedávna nikdo nevěděl, že v Izraeli žije profesor matematiky, který má za sebou podobný příběh, jen se šťastnějším koncem. Ilju Ripse se podařilo vypátrat až před pár týdny, takže do Prahy na oslavu výročí nestihne přijet.

„Bylo mi devatenáct, studoval jsem v Rize matematiku a československé události se mě hluboce dotýkaly,“ vypráví dnes sedmašedesátiletý muž po telefonu z Jeruzaléma. „Bylo vzrušující se dozvídat, že se v sovětském impériu objevuje ostrůvek svobody.“ Pobaltské Lotyšsko, násilím připojené po válce k SSSR, prožívalo totalitu obzvlášť těžce a česká zkušenost je inspirovala. O to víc Ripse zdrtila zpráva o okupaci neposlušného satelitu. „Namísto naděje společnost postupně ovládl strach. Propaganda začala hrát prim. Nemohl jsem to dál snášet, tak jsem se rozhodl mlčení prolomit.“

Psal se duben 1969, tři měsíce po smrti Jana Palacha, když si Ilja Rips opatřil kanystr benzinu. Nikomu neřekl jediné slovo, odešel k soše Svobody v centru Rigy, rozvinul transparent s nápisem Protestuji proti okupaci Československa. Pak se – inspirován Palachem – polil hořlavinou a zapálil. „Přišlo mi jednodušší zemřít než žít v té dusné atmosféře strachu,“ dodává ještě.

Odklizení na psychiatrii bylo v SSSR nejhorším trestem. Nikdo nevěděl, jak dlouho tu zůstane.V centru Rigy bylo ale rušno, takže kolemjdoucí hořícího mladíka velmi brzy uhasili. Měl jen lehká zranění a obratem si pro něj přijela policie. Hrozilo mu obvinění z protisovětské propagandy, ale v zájmu ututlání celé kauzy nakonec úřady zvolily osvědčené odklizení do psychiatrické léčebny. Ve své smůle měl ale odbojný matematik i pořádnou porci štěstí. Soud ho poslal do běžné, a nikoli speciální léčebny, kde existovala mnohem slabší kontrola. Předepisovaná antipsychotika Rips nepolykal, ale vyhazoval. „Ve speciálce by to nešlo, tam se léky podávaly násilím v injekcích,“ říká Rips a ještě dnes je v jeho hlase cítit úzkost.

O jeho případ se brzy začal zajímat významný ruský disident Vladimir Bukovskij, jenž sám prošel psychiatrickou „léčbou“, a dostal informace o vězněném politickém sebevrahovi na Západ. Komunisti se vylekali a po dvou letech Ripse z léčebny propustili.

Mladík pak s rodiči emigroval do Izraele, kde žije dodnes a přednáší na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Po otázce, zda by svůj čin udělal znovu, chvíli přemýšlí. „Na to je těžké odpovědět, dnes bych si mnohem víc uvědomoval, že člověk nežije ve vzduchoprázdnu, ale uprostřed svých blízkých,“ vysvětluje pomalu. „Mým rodičům to tehdy způsobilo obrovskou bolest. Nejsem si jistý, jestli jsem měl právo jim tohle udělat.“

Jelcinovo gesto

Jestli je v Moskvě místo, kde nikdo žádnými pochybami netrpí, je to zcela jistě zdejší Svaz vojenských veteránů. Páchnoucí tmavé chodby potažené šedým linoleem, na stěnách fotografie Lenina, Stalina, zažloutlé vyhlášky, směrnice. V jedné z kanceláří sedí pod olejomalbou Stalina vyvedeného v maršálské uniformě dobře živený šedesátiletý muž, který se odmítá představit. Naopak okamžitě vyžaduje doklady.

Po prosbě o kontakt na obyčejného vojáka, který se účastnil intervence v Československu, prohodí, že tady vedou pouze důstojníky. Nato zamyšleně listuje adresářem, aby nakonec nabídl generála. A vskutku: o hodinu později čeká ve vestibulu nedaleké stanice metra penzista Alexej Vladimirovič Moskaljev. Menší muž v letním obleku v letech 1968 až 1973 působil v Československu ve funkci generálmajora sovětské justice.

Nabídnutý nápojový lístek v blízké kavárně odmítá a hned začne vzpomínat na Milovice a své české kamarády, s nimiž v Praze chodil na vodku a za holkami. Pak se rozhovoří o bratrské pomoci a plnění internacionální povinnosti. Když přijde řeč na ruské disidenty, zamyslí se a prohlásí: „Víte, v každém národě existují zmetkové a podle toho je s nimi třeba zacházet.“ Pak se spokojeně rozhlédne a dodá: „Díky naší pomoci lidé vašeho věku mohli dál v klidu žít, pracovat a studovat.“ Proč se tedy před lety ruský prezident Boris Jelcin v Praze za intervenci omluvil?Dvaaosmdesátiletý generál se zachmuří, sevře rty, mezi nimiž proklouzne pouze jediné slovo: Durak (Blbec).

Spousta Rusů si nepochybně dodnes myslí něco podobného, pro osm statečných ale Jelcinův čin zůstane zásadní satisfakcí. „Z historického pohledu to bylo nesmírně důležité gesto. A pro nás disidenty taky,“ vzpomíná na prezidentovu omluvu Natalija Gorbaněvská. „Na jednom z našich plakátů na prvním místě přece stálo, za vaši a teprve pak za naši svobodu. Jelcin uznal, že jsme vás okupací zotročili.“

Při loučení na Rudém náměstí a po moskevských zkušenostech ze začátku letošního srpna se ale stejně nelze vyhnout nepříjemnému dotazu: Vyhráli jste? Je dnešní Rusko svobodné? „My, co jsme tady tenkrát byli, ano. Sovětské impérium padlo, vaše země je svobodná,“ říká s pohledem upřeným na bysty komunistických vládců vitální malá žena. „V dnešním Rusku to samozřejmě není ideální, ale vyrůstají tady děti, které se už nenarodily v Sovětském svazu. A to je naděje.“

KE VZPOMÍNÁNÍ PATŘÍ PRAVDIVOST

Dieter Segert (56) vystudoval filozofii ve východním Berlíně a Moskvě. Koncem 80. let se v rámci vládnoucí SED podílel na pokusech o reformu socialismu. Od revoluce působí jako profesor politologie. Nedávno vyšla jeho kniha Prager Frühling. Gespräche über eine europäische Erfahrung (Pražské jaro. Rozhovory o jedné evropské zkušenosti), v níž v rozhovoru s českým historikem Michalem Reimanem řeší otázku, jak mohlo k reformním snahám v ČSSR dojít.

Ve své knize kritizujete dnešní českou společnost za to, že z událostí roku 1968 vždy vzpomíná jenom na tanky a okupaci, ale jen málokdy na pokusy o reformu a onu euforii prvního pololetí. Jaké to má podle vás důvody?
Přesnou odpověď na tuhle otázku neznám. Okupace je zřejmě dodnes klíčovým traumatickým zážitkem, se kterým se česká společnost nikdy pořádně nevyrovnala – a to souvisí s výměnou politických elit po roce 1989. Po dvacetileté normalizaci byli tehdejší reformátoři příliš staří na to, aby se znovu angažovali, a k moci přišli reprezentanti takzvané šedé zóny – a ti neměli zájem se intenzivně zabývat minulostí. Zároveň si myslím, že pražské jaro je dalším příkladem typického českého způsobu, jak interpretovat vlastní dějiny. Místo aby byli hrdí na to, že se vůbec odvážili socialismus reformovat, Češi se soustřeďují na ztroskotání. Prostě nechtějí sami sebe vnímat jinak než jako malý národ, který se vždycky stane obětí větších sousedů.

A proč je důležité, aby Češi vzpomínali také na reformy a nejen na tanky?
Já rozhodně nepatřím k těm, kteří žádají, abychom dali „socialismu s lidskou tváří“ ještě třetí šanci – i když si myslím, že některé cíle marxismu, jako je spojení osobní svobody se sociální spravedlností, neztratily na aktuálnosti. Důvod, proč je důležité také myslet na reformy a nejen na tanky, je v tom, že tenkrát v ČSSR panovala velká energie, která lidi spojila a motivovala k velkému společenskému úsilí. A toto společné angažmá bychom mohli od pražského jara odkoukat, abychom vyřešili dnešní problémy.

Většina Čechů dnes ale veškeré formy marxismu nebo komunismu odmítá. Jak mohou tedy být hrdí na reformu něčeho, co už ve svých základech považují za pochybné?
Ke vzpomínání patří určitá pravdivost. A když se českými dějinami zabýváme pravdivě, zjistíme, že po roce 1945 mnoho Čechů – a to nebyli jenom komunisté – bylo nadšených z levicově-socialistického myšlení, které mělo tradici ještě z první republiky. A toto nadšení v roce 1968 ještě jednou vzplanulo. Ale máte pravdu: člověku, kterému je sociální spravedlnost úplně jedno, asi pražské jaro vůbec nic neříká. Ale takhle všichni Češi neuvažují.

Problém je možná také v tom, že na rozdíl třeba od Bulharska nebo Albánie v Čechách socialismus nezpůsobil ekonomickou modernizaci, ale spíše naopak, zničil jedno z nejvyspělejších hospodářství v Evropě.
Ano, ale to nebylo logickým nebo nutným důsledkem ideologie, která se snažila o spojení osobní svobody a sociální spravedlnosti. Bylo to důsledkem toho, že se ČSSR musela řídit systémem, který byl šitý na míru Rusku roku 1917.

Mělo pražské jaro nějaký dopad na události v jiných socialistických zemích, třeba i v NDR?
Ano – u tamních reformistů způsobilo nejprve velkou naději a potom velkou frustraci. Mnoho disidentů si po okupaci Prahy prostě uvědomilo, že šance na změnu existuje jen, změní-li se něco zásadního v Moskvě. A mnoho lidí se po invazi tanků od socialismu definitivně odvrátilo.

Anneke Hudalla