Jeden den v životě

Dnešní den pro mě začíná výjimečně brzy. Budím se kolem druhé hodiny ranní a cítím, že už nastal ten správný čas. Již včera odpoledne miminko, které jsem si po devět měsíců v sobě hýčkala, dalo zřetelně najevo, že si pro start do nového života zvolilo první letošní úplněk. Začínám přecházet po místnosti a seznamuji se se silami, které mě začínají pohlcovat. Tím budím Aleše a společně připravujeme vše potřebné.

Věci pro miminko jsou nachystané už od včerejška, takže jen budujeme měkké pohodlné hnízdo v blízkosti kamen a pořádně roztápíme. Aleš dezinfikuje nůžky a vyváří gumu na podvázání pupečníku, přináší misku na placentu a nepromokavé podložky. Možná se to zdá brzy, ale protože v tom velkém okamžiku bude pomáhat pouze on, je nutné nachystat vše s předstihem.

Kromě nás je v chaloupce, kterou jsme si pro porod našeho čtvrtého dítěte vybrali, ještě naše přítelkyně Jitka – paní domácí, její dvouletý synek a naše tři starší děti. Jejich největším úkolem je nyní nevyrušovat, a přestože se všechny děti budí taky hodně brzy, Jitka svou náročnou úlohu splnila na výbornou a nedočkavou smečku hlídá skvěle.

Síly potřebné k otevření cesty na svět rychle nabírají na intenzitě. Aleš tiše a trpělivě vše sleduje a neúnavně plní všemožná má přání. Ta mají zkraje ještě podobu vět – „Prosím, podej mi trochu čaje“, ale s postupujícím časem se mění na strohá hesla: „Vodu. Židli. Větší. Menší. Teplo. Zima,“ až se úplně proměňují v téměř neartikulované zvuky. Aleš ale není žádný otec začátečník, byl přítomen narození všech našich dětí a také dva předchozí porody už jsme si užili doma, takže si snadno poradí i s velmi nesrozumitelnou informací a obdivuhodně o mě pečuje. Před pátou už víme, že brzy budeme znát odpověď na naši hádanku, zda holka, nebo kluk. Aleš mě citlivě povzbuzuje, do toho si já několikrát zařvu a… je to syn! Máme Jakuba! Vmžiku přibíhají starší děti a s novým bráškou se vítají, nejstarší Matěj neskrývá slzy dojetí. Radost a štěstí naplnily celou chaloupku.

Krátce po porodu se s Jakubem přesouváme do postele ve vedlejší místnosti, abychom si vychutnali první společné okamžiky. Ode dneška nejsme jeden, ale dva oddělené životy. A vše se dnes točí okolo nás. Připadám si jako královna s malým princem. Dnes celý den vůbec nic nemusím. Jitka s Alešem se o vše postarají. Uklidí, uvaří, ohlídají děti. Já se snažím trochu usnout, ale moc se mi to nedaří. Jednak se u naší postele stále střídají starší děti, které už se nového sourozence nemohly dočkat a pořád si jej prohlížejí, zpívají mu a vyprávějí. Ale hlavní, co mi nedá spát, je veliké rozrušení mísící se s úžasem nad dokonalostí přírody, která vytvořila zázrak narození nového človíčka. Znovu a znovu si v mysli přehrávám okamžiky na rozbřesku dnešního dne. Vybavuji si i jednotlivé detaily. Včetně meluzíny, kvílející v komíně.

Protože se blíží víkend, ještě dopoledne Aleš odchází na matriku oznámit narození syna. Vrací se společně s paní matrikářkou, která se ochotně snaží vyřídit vše co nejrychleji, abychom se mohli brzy zase přesunout domů. Přináší mi dokumenty k podpisu až do postele. To se stal asi další zázrak. Po předchozích porodech nás na matrikách čekaly pouze problémy a velká neochota úředníků při vyřizování formalit k získání rodného listu. Že by se skutečně blýskalo na lepší časy? Začíná česká společnost porod konečně vnímat jako přirozenou součást lidského života? Přála bych to z celého srdce všem rodinám, které se pro porod doma rozhodnou.

Čas plyne. V poklidném pomalém rytmu se nese i zbytek dnešního dlouhého a krásného, přestože náročného dne. Královna a princ stočeni do klubíčka večer usínají ve šťastném objetí pod starostlivou ochranou svých nejbližších.