Za Wolfgangem Scheuerem

Poprvé přišel do Prahy v listopadu 1981. Českou kuchyni však ochutnal už dávno předtím, v roce 1939 u československého honorárního konzula ve Splitu. Jugoslávie byla už třetí štací člena odbojové skupiny, který musel z rodného Německa prchnout před gestapem. Do vlasti se vrátil dva roky po válce. Následovalo skoro 30 let práce na bonnském ministerstvu zahraničí. A pak člověk bojovného ducha, přesvědčený sociální demokrat a obdivovatel Willyho Brandta nastoupil do funkce kulturního referenta západoněmeckého velvyslanectví v Praze.

Na pobyt v Československu ho připravil tehdy čerstvý emigrant Jiří Gruša. A tak se při příchodu necítil jako cizinec, ale „spíš jako někdo, kdo poprvé přichází do země přátel“, jak napsal v Zápiscích z Prahy 1981–1989. Každodenní práce ho přivedla do styku s lidmi naší kultury ve všech jejích sférách. A taky s jejími manipulátory – co dosud nevěděl o totalitních diktaturách, to se brzy doučil v každodenní praxi reálného socialismu. Pro styky našeho prostředí se svobodným německým uměním dělal maximum. Jeho blízkými přáteli – a jeho ženy Brigitty – se brzy stali z oficiálních struktur vyvržení nezávislí spisovatelé i umělci.

Na jaře 1983 přibyla k jeho pracovní náplni ještě třetí sféra: quazislužební styk s disidentskými kruhy a výměna zásilek mezi „domovem“ a exilem. Wolfgang Scheur převzal oba úkoly po dvou kolezích z ambasády. Spolu s tím i Jiřinu Šiklovou jako začátek řetězu předávání zásilek a mne v Hannoveru jako jejich příjemce i odesilatele. V téže době se pustil do organizování i Václav Havel, krátce předtím propuštěný z vězení. Léta intenzivní spolupráce, pravidelných setkávání s Wolfgangem na německé straně hranice a velkodopravy duchovního kontrabandu jsem později nazval léty velkého zázraku. Detailní odpověď na otázku „proč“ je obsažena v knize Ve službách společné věci, vydané v roce 2001 k Scheurovým osmdesátinám.

Do Prahy se vracel i po skončení své úřední mise v dubnu 1986, jako turista na penzi; zprostředkovával, radil a pomáhal. Jen jednou se mi podařilo tohoto obětavého, laskavého a skromného muže vyprovokovat k tomu, aby prozradil aspoň něco málo o motivaci „starého zkušeného kozáka“, který nás „s velkým potěšením potkal ke konci své životní pouti“. „Pro mě to byl úkol jako závěr dlouhé cesty… Můj zaměstnavatel trpí mou činnost ad hoc, kterou jsem si uložil jako vedlejší zaměstnání, protože už zkrátka jsem takový bojovný člověk,“ napsal.

Na začátku loňského prosince jsem podával Wolfgangovi pravidelný referát o novinkách české politické scény a o společných přátelích, zejména pak o tom, co se chystá v roce 30. výročí vzniku Charty 77. V duchu jsem doufal, že dál úspěšně povede urputný zápas s dlouholetou nemocí a že v březnu přijede na patočkovské kolokvium v Pražské křižovatce. Místo toho jsem 10. ledna večer uslyšel ze záznamníku: „Zde je Brigitta: Wolfgang dnes ráno zesnul. Urna s popelem bude uložena v rodinné hrobce v Bonnu v nejužším rodinném kruhu.“ Nespočítám, kolik z nás je chudších o věrného kamaráda a velkého člověka.

Autor je historik.