Uhněte, občanko

Vydala jsem se přes rušnou ulici. Auta stála na červenou, připadala jsem si tedy v bezpečí. Až do chvíle, kdy policista ozbrojený automobilem prudce šlápl na plyn a zabrzdil těsně u špičky mých bot. Zaťukala jsem si na čelo. Nato policista stáhl okénko a zařval na mě: „Přechod je támhle!“ Naznačila jsem mu jiným gestem, že fakt přehání. Už jsem se pak neohlížela, ale bleskl mi hlavou takový obraz: Policista chce potrestat mou občanskou nedbalost. Vyrazí proto z vozu, pronásleduje mne na chodník, tam mne povalí na dlažbu a nasadí mi želízka. Já vím, že se to snad ani nemůže stát. Ale prostě patřím k lidem, kteří od policisty čekají spíš zákeřný útok než radu a pomoc. Je to generační příznak a je nás tady takových hodně, možná i většina. Někteří zakládají svou averzi na zkušenosti, jiní jen na zprávách z médií. Možná jsme nespravedliví vůči snaživým a slušným policistům. Přesto si nemyslím, že máme své pocity opravovat s pomocí psychiatra. Míč je totiž na straně policie.

Zatímco jsem ležela v duchu spoutána na chodníku, vzpomínala jsem na zkušenosti s policií za posledních patnáct let. Nejdřív na několik milých hochů v uniformách, kteří datlovali na strojích a prehistorických počítačích protokoly o kradežích mých kabelek, dokladů či rodinných automobilů. Na to, jak jim i mně bylo jasné, že pachatel nikdy nebude dopaden, protože čekárna je plná okradenců a možnosti policie jsou menší než prostředky zlodějů. Přesto jsme hráli tu hru na slušného občana a strážce zákona, abychom si připadali lépe. Vzpomněla jsem věty, kterou mi řekli na policii v Bartolomějské ve chvíli, kdy jsem nahlásila krádež auta a následné vydírání: „To jste jim ty peníze měli dát, takhle to auto už neuvidíte. „Vzpomněla jsem i chlapců od kriminálky, kteří v téže době hledali v našem domě zločince a ptali se mne na schodech : „Vy tady bydlíte? A to se nebojíte?“

A pak už se vzpomínky jenom sypaly: od útoku na Kateřinu Jacques přes různá prohlášení policejních prezidentů, kteří vždycky stáli za svými lidmi a snad nikdy za jejich oběťmi. A vůbec poslední případ: Začátkem července volalo několik novinářek na policii s fingovanou stížností, že je bije manžel. Navzdory školení a osvětě s nimi policisté po telefonu většinou vyběhli. Bez ohledu na věk, hodnost a pohlaví odmítli oběti informovat a chránit. Tak na čem pak máme svou důvěru k policii postavit? Na naději, že náhodou narazíme na slušného policistu? Samozřejmě, nikdo mě tehdy nespoutal a nepovalil. Nicméně čekám víc. Uvítala bych, kdyby se z okénka vyklonil muž v uniformě a s úsměvem řekl: „Dobrý den, paní. Bylo by pro vás bezpečnější, kdybyste přecházela na zebře. A nám by se pak jezdilo klidněji.“ Řekla bych jim na to: „Promiňte, máte pravdu.“ Jenže já mu nemohu nařídit, aby se choval zdvořile, ani mu slíbit, že udělám totéž. To může jenom jeho šéf. Čekám, že to konečně udělá, a dá nám tak najevo, že policie je tu pro nás. Zatím se nějak nemohu zbavit dojmu, že je tu pro někoho jiného. Nejspíš sama pro sebe.

Příští týden píše Jaroslav Formánek.