Bič nad Severním Irskem

Příští pondělí bude mít pro Severní Irsko větší význam než předcházející volby. Do 26. března se musí dva sloupy tamní reprezentace – republikáni (katolíci) a loajalisté (protestanti) – dohodnout na sdílení moci. A co se stane, když vítězové svůj parlament a autonomní vládu nezprovozní? To je právě novinka. Svůj podíl na řízení provincie totiž získá i Dublin.

Už loni se o tom dohodli premiéři Bertie Ahern a Tony Blair, když ztratili trpělivost s pasivitou severoirských politiků. Volby 9. března řádně proběhly s účastí voličů přes 60 %. Co je přesvědčilo, aby se dostavili v tak hojném počtu?

Především pocit stagnace. Autonomní parlament odstartoval s velkou slávou v roce 1999 jako správné vykročení po 30 letech na prahu občanské války. Jenže následné sdílení moci nevyšlo, parlament byl čtyřikrát suspendován, v roce 2003 uzavřen a řízení provincie se ujala britská vláda.

Proč parlament nefungoval? Kvůli polarizaci, kterou doložily i nynější volby. Katolíci hlasovali pro stranu Sinn Féin, jež má úzký vztah k IRA, protestanti zase pro Demokratické unionisty (DUP) reverenda Iana Paisleyho (80), jenž se proslavil tím, že na vše říká never.

DUP odmítla projednávat běžnou agendu s bývalými vůdci IRA Martinem McGuin-nessem a Gerrym Adamsem. Paisley začal určovat podmínky: IRA musí být průkazně odzbrojena. To bylo splněno. Musí ustat střelba v ulicích západního Belfastu a Sinn Féin se nesmí chovat jako policejní služba. To byla těžší podmínka, ale i ta se už dodržuje.

I Sinn Féin si stanovila podmínky – reformovat policejní složky RUC, které bývaly výrazně protikatolické. Vykonáno. Vyšetřit vraždy několika advokátů, kteří hájili zájmy zatčených členů IRA. Na tom se stále ještě pracuje.

Politici DUP ale nakonec vypochodovali v roce 2003, když se dokázalo, že Sinn Féin vynáší z budovy důvěrné informace o svých politických protivnících.

Proč tedy voliči 9. března opět zvolili krajně radikální DUP a Sinn Féin? Situace v provincii totiž není zdaleka ideální. Pod přímou správou Londýna se zhoršilo zdravotnictví i školství. A nejvíc Iry popudila nově vypsaná vodní daň. „Platit za vodu, která na nás prší dnes a denně, vždyť ničeho nemáme tolik jako vody! A platíme za ni už jednou v městských daních,“ to je křik, který vzácně sjednocuje celý Ulster. O ničem jiném se nemluví a hněv se obrátil proti politikům: „Čtyři roky nic nedělají, jenom se hašteří a přitom dál berou poslanecké platy.“ Takže všechny strany si honem daly na první místo v programu zrušení daně za vodu.

Důležité podmínky irské i britské vlády jsou, že se politici obou stran musí podílet na řízení provincie a že u policie začnou konečně pracovat také katolíci, což dosud měli od svých politiků zakázáno. Nůž na krku je výjimečně ostrý: pokud se politici nedohodnou, definitivně se zruší parlament i poslanecké platy a najede se na plán B. Uvidíme, jak účinný bude tento bič.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.