Osiřelí Turkmeni hledají symbol

Pokud by turkmenský diktátor Saparmurat Nijazov mohl po smrti sledovat dění ve své zemi, byl by asi mile překvapen. O tom, že na světě nemusí být věčně, běžně mluvil. V březnu 1998, na besedě se zástupci židovských organizací v New Yorku, srovnával svůj kult s odkazem Vladimira Iljiče Lenina: „V Sovětském svazu se držel sedmdesát let, a co z něj zbylo? A já jsem prezidentem jen sedm let. Až umřu, budou bourat mé pomníky, ničit portréty na bankovkách. Ale chápejte – teď můj národ potřebuje symboly, na které může být hrdý.“

Nijazovovo počínání se mohlo a může zdát bláznivé. Ale ve středoasijské společnosti, navíc v zemi s bohatými zásobami zemního plynu a ropy, kde musí vůdce tvrdě manévrovat mezi zájmy jednotlivých klanů, mělo určitou logiku.

Rodina bez hlavy

Na začátku svého vládnutí neměl nic, na co by bylo možné navazovat. Neměl perské básníky jako Tádžikové ani vladařské figury typu Bábura po vzoru Uzbeků, jenom nepříliš zřetelnou historii turkmenských kočovných pastevců. V ideologii Zlatého věku Turkmenů zdůrazňoval tisíciletou historii etnika jako jednoho z nejstarších národů na světě: praktickým projevem byly třeba moderátorky zpráv v lidových krojích nebo posvátná kniha Ruchnama jako manuál života pro obyvatelstvo.

Největší symbol ovšem vytvořil sám ze sebe. Turkmenbaši, otec všech Turkmenů, jak si nechával říkat, také jako hlava velké rodiny…