Pozice psiska, které vylezlo z vody

Józefa Szajnu(1922) označila kritika v 90. letech za jednoho z největších umělců odcházejícího století. U nás příliš znám není, ví se ale, že byl vedle Grotowského a Kantora hlavním tvůrcem slavné éry avantgardního polského divadla. Po válce vystudoval scénografii a grafiku, od 60. let se jako scénograf a režisér proslavil originálním spojením výtvarných instalací a divadelních postupů. V r. 1981 na protest proti výjimečnému stavu odešel do ústraní, věnoval se malbě a „instalacím“. Jeho díla jsou ve sbírkách polských i zahraničních muzeí, získal za ně mnoho cen. Józef Szajna za 2. světové války bojoval v odboji (Armia Krajowa), v letech 1941–45 byl jako Polák vězněn v Osvětimi a Buchenwaldu; dvakrát se ocitl v cele smrti. Je členem Mezinárodního osvětimského výboru.

Vaše divadlo, malířství, celá tvorba je postavena na paměti. Lidská paměť je ale přece nedokonalá. Může umění něco z paměti zprostředkovat, aniž by deformovalo minulost?

Člověk, ať chce nebo ne, aniž si to uvědomuje, určité věci přetváří. Nikdy jsem nechtěl něco opakovat. Všechno, čím jsem prošel: pobyt v koncentračních táborech, boj o osobní svobodu a po osvobození, v různých obdobích všelijakých zákazů politického režimu, boj o tvůrčí nezávislost – všechny ty situace mě stavěly do pozice psiska, které vylezlo z vody a otřepává se ze všeho, co ho obklopuje, aby konečně chytilo…