Za hrdinou do rudé Číny

Čínskému rolníkovi panu Fu hrozí smrt. Sen komunistické vlády o největší vodní elektrárně na světě ho připravil o dům i živobytí. Protestoval proti tomu a teď leží v jedné nemocnici ve střední Číně se zlomenou páteří. Vypravili jsme se tam za ním.

Do I-čchangu, asi půlmilionového města ve střední Číně, přijíždíme za soumraku. Já a Viktor, čínský student ekonomie ze S’-čchuanu, který mě doprovází jako tlumočník. Tohle město, vzdálené asi čtyřicet kilometrů od hráze největší světové hydroelektrárny u Tří soutěsek, bude naší základnou. Na hledání noclehu v uličkách okolo autobusového nádraží je už pozdě, takže se usazujeme v největším místním hotelu na břehu řeky Jang-c’ťiang. I když v Evropě už pomalu začíná podzim, tady je i večer pěkně teplo. I-čchang totiž leží poblíž stejné rovnoběžky jako Káhira. Vyrážíme tedy do ulic prozkoumat malé restaurace, které většinou nabízejí k snědku všelijaké říční ryby, jež spolu s jinou havětí plavou v kbelících na zápražích. Když si host přeje, vše je k dispozici pěkně čerstvé.

Vztah mezi mnou a Viktorem je poněkud zvláštní. Na doporučení nezávislého pekingského novináře Jung Chuanga jsem mladému tlumočníkovi neřekl, co přesně budeme v I-čchangu dělat. Napsal jsem mu jen, že to může být nebezpečné. „Přijímám veškerá rizika,“ odpověděl promptně e-mailem. O tom, že se máme setkat s jedním z vůdců vzpurných rolníků z okolí blízké hydroelektrárny, který nyní leží se zlomenou páteří v I-čchangské lidové nemocnici, nemá Viktor ani tušení. Je to tak lepší. Pokud by nás totiž zatkla po rozhovoru policie, jako se to loni stalo americké novinářce a jejímu čínskému tlumočníkovi, nebude si muset vymýšlet báchorky. Prostě jen doprovází západního turistu.

Zkrocená řeka

Muž, kterého jedeme navštívit, se jmenuje Fu Sien-cchaj. Je to sedmačtyřicetiletý zemědělec, jenž zaplatil zatím nejvyšší daň za to, že se snaží upozornit na korupci a nespravedlnost, která se k celému projektu slavné hydroelektrárny váže. Fu vlastně symbolicky zastupuje skoro dva miliony rolníků, kteří byli přesídleni v důsledku stavby hráze a zvedání hladiny řeky. Ale začněme od začátku.

Zkrotit Jang-c’ťiang, po Nilu a Amazonce třetí nejdelší řeku světa, jež protéká od západu na východ napříč celou Čínou, napadlo už před bezmála devadesáti lety zakladatele první čínské republiky Sunjatsena. Podobně nadšený byl o několik dekád později i předseda Mao. Ani jednomu se ale obrovskou přehradu s hydroelektrárnou nepodařilo postavit, protože Čína byla v jejich době na mizině a potýkala se s úplně jinými starostmi. Neměla koneckonců ani pořádně rozvinutý průmysl, takže elektřiny nebylo až tak potřeba.

Hlad po energii se v zemi probudil až v osmdesátých letech po ekonomických reformách. A s ním přišel i tlak na zahájení stavby. Argumenty odpůrců byly ovšem silné: zaplavením stovek kilometrů čtverečních úrodné půdy přijde o obživu a domov obrovské množství rolníků, hrozí sociální bouře. Střední Čína se připraví o množství archeologických památek, protože civilizace v blízkém okolí řeky začala kvést už před čtyřmi tisíci lety. Ohroženy budou někteří živočichové, jejichž přirozené prostředí se díky vzniku stovky kilometrů dlouhého jezera radikálně změní. Zvednutím hladiny o více než sto sedmdesát metrů navíc ztratí velkou část svého kouzla jedinečná přírodní scenerie soutěsek.

Diskusím a protestům přistřihl křídla nástup tvrdé ruky po masakru na náměstí Tchien-an-men. Nejhlasitější kritici byli uvězněni a Všelidové shromáždění nakonec stavbu k velké radosti západních investorů na začátku devadesátých let schválilo. Nejpopulárnějším argumentem pro bylo to, že hráz zamezí stále častějším záplavám a turbíny dodají při plném výkonu ekvivalent výkonu deseti jaderných nebo osmnácti uhelných elektráren. Problémy s přesídlením se prý zvládnou. „Naším cílem je zajistit pro přesídlené lepší pracovní a životní podmínky,“ oznámil v roce 1993 tehdejší šéf Migračního úřadu pro projekt Tři soutěsky Li Po-ning. „Kompenzace, které nabízíme, jsou daleko vyšší než očekávané ztráty.“ A tady někde začíná příběh Fu Sien-cchaje.

Padl na beton

Vláda sice slíbila za zaplavenou půdu a stržené domy náležitou náhradu, ale do vesnic nakonec nedorazila ani desetina původní částky. Podle zprávy neziskové organizace International Rivers Network peníze většinou rozkradli místní funkcionáři nebo je jednoduše použili na výstavbu cest a jiné infrastruktury. S tím se ale Fu nehodlal smířit. Začal organizovat protesty postižených vesničanů, k nimž sám patří. I přes výhrůžky od policie a anonymní telefonáty hrozící smrtí cestoval s protestní peticí, kterou podepsalo osm tisíc lidí, k nadřízeným funkcionářům do dalekého Pekingu. Jednu petici poslal dokonce OSN, aby sobě a dalším rolníkům vymohl zastání. Když se nic nedělo, začal mluvit nahlas se svobodnými médii: loni sepsali jeho příběh američtí novináři, letos dal Fu rozhovor německému televiznímu kanálu Das Erste, který jej odvysílal koncem května. Bylo to ve dnech faktického dokončení hráze, což čínskou vládu zvlášť rozzuřilo.

Na začátku června si tedy pana Fu pozvali opět na policejní stanici nedaleko přehrady. Pohrozili mu, že bude-li dávat rozhovory západním novinářům a dál si stěžovat, stane se mu něco nepěkného. Když se Fu vracel z policejní stanice, přepadli jej neznámí pachatelé a strašně ho zbili.

Když západní média o několik dní později zveřejnila jeho fotografii na dýchacích přístrojích, stále nebylo jasné, jestli útok přežije. Měl polámanou páteř, a protože jako chudý rolník neměl samozřejmě žádné pojištění, nemocnice ho odmítla operovat. Prý až složí zálohu třicet tisíc jüanů (zhruba tříletý zdejší průměrný plat), což je polovina částky potřebná k operaci. To se fakticky rovnalo trestu smrti. Panu Fu ale zachránila život vlna solidarity, která se zvedla v Německu, kde jeho případ sledovali asi nejpozorněji. Tamní pobočka Human Rights Watch zorganizovala bleskově sbírku, ale co bylo důležitější, německá ambasáda v Pekingu proti napadení rolníka protestovala a poslala do I-čchangu lékaře, který zraněného aktivistu operoval. „Na účet poslali lidé po drobných částkách asi třicet tisíc eur. Fu zatím obdržel dvě třetiny,“ říká šéfka berlínské pobočky Marianne Heuwegrová.

Ale co dál? Místní policie případ odložila s tím, že Fu prostě upadl ze svahu na beton a zranění si způsobil sám (lékař poslaný německou ambasádu tuto variantu vyloučil). Paradoxní je, že zločin vyšetřovali stejní lidé, kteří rolníkovi vyhrožovali. Ochrnutý Fu tedy leží v nemocnici, stále trpí a jeho situace je nejistá. Nebo ne?

Cool Max

Telefonní číslo pana Fu mi dali lidé z newyorské organizace Human Rights in China. Rolník ale nemluví anglicky, takže schůzku v nemocnici domlouvá Viktor. Telefonování mu jde nečekaně hladce: „Fu říká, že je v nemocnici pořád, takže jej můžeme navštívit kdykoli,“ hlásí tlumočník, jenž se podle všeho domnívá, že Fu je nějaký lékař workoholik, který neopouští špitál. Druhý den brzy ráno si nejdřív zařizujeme odpolední prohlídku hydroelektrárny. Dostat se do zvláštní zóny kolem ní je možné pouze na propustku, kterou soukromé osoby ze Západu získávají těžko. K přehradě se však dá jet s větší „organizovanou“ skupinou čínských turistů a průvodcem. Rezervovat lístky si nelze, stačí prý přijít půl hodiny před odjezdem autobusu.

Po téhle informaci už vyrážíme do nemocnice, kterou představuje nevelký komplex budov schovaný v uličkách kousek od centra I-čchangu. Pavilon, kde se nachází pan Fu, je v její zadní části. Vstupujeme do přízemí, chodba je plná postelí s nemocnými, o které se starají jejich příbuzní. Viktor se ptá u přepážky sester, kde že je doktor Fu. Po chvíli mě trochu překvapeně vede do jednoho z pokojů, kde Fu Sien-cchaj leží ještě s dalšími třemi pacienty. Stojíme před tou postelí trochu zaražení. Jeho tělo je od ramen dolů nehybné. Na rozdíl od fotek v médiích vypadá drobně a zesláble. Ale tvář je plná života. Pan Fu ve světle žlutém pyžamu, s kyslíkovými hadičkami v nose a infuzí v žíle nás zdraví. Mezi ním a Viktorem probíhá krátký dialog. „Co se mu stalo?“ ptám se Viktora. „Infarkt,“ odpoví nervózně překladatel. Proboha, že by Fu ztratil paměť? Ne, spíš došlo na slova zkušených sinologů, kteří mě ještě v Praze upozorňovali, že loajalita čínských tlumočníků je většinou pochybná. Pokud se jim něco nezdá, nepřeloží nic a odpověď si vymyslí. Právě to nyní předvádí Viktor. Ale dobrá, překládat citlivé věci v nemocničním pokoji s dalšími třemi pacienty, deseti členy jejich rodin a bůhvíkým ještě, to může být pro nezkušeného tlumočníka v komunistické diktatuře nadlidský úkol. Vyptávat se dál v téhle situaci nemá velkou cenu. Snažím se alespoň vyřídit pozdrav od Chris (americké novinářky), která rolníka navštívila loni. Tohle by Viktor mohl přeložit. Fu se usmívá, prý si vzpomíná a děkuje. „Určitě jí vyřídím, že jste v nemocnici,“ říkám Viktorovi, který mě později přesvědčuje, že lepší bude Chris neznepokojovat. „Jenom ji tím zarmoutíš, a to přece nechceš. My tady takové věci neříkáme,“ doporučuje tlumočník. Loučím se s panem Fu, dotýkám se jeho bezvládné ruky, on se znovu usmívá a pokyvuje hlavou. To jsou jediné pohyby, které mu nyní zbývají. Zítra naštěstí přijíždí do I-čchangu jeho starší syn. Pozvu ho do hotelu, snad nám vysvětlí, co jeho otci ještě hrozí, co potřebuje a jaké jsou jeho další plány. Bereme si na něj číslo a pomalu odcházíme. Lidé na chodbách si nás zvědavě prohlížejí. Z evropské tváře jsou evidentně překvapení. Nikdo nás však nezastaví, nikdo se na nic nevyptává.

Ve dvě hodiny odpoledne přijíždí k hotelu autobus, který nás veze na prohlídku největší hydroelektrárny na světě, projektu, který osudově změnil život pana Fu a jeho rodiny. Průvodkyní je žena kolem třicítky v džínách a černém tričku s nápisem Cool Max to Rock. Po půlhodině projíždíme velkým vojenským stanovištěm, které přehradilo cestu zhruba třicet kilometrů před elektrárnou. Cesta pokračuje čtyřmi dlouhými tunely. „Speciální světla v tunelech jsou z Německa. Nejen svítí, ale i vysušují. Jedno stojí 1500 dolarů,“ říká průvodkyně a o kousek dál dodává: „Za jeden kilometr téhle dálnice vláda zaplatila čtyři miliony dolarů.“ Tohle Viktor asi překládá spolehlivě. Když vyjedeme z tunelů, okolí je vylidněné. V zóně žijí jen dělníci s rodinami a vojáci. „A teď pozor. Nalevo uvidíte horu, která tvarem připomíná hlavu předsedy Maa. Je to zvláštní náhoda, která skvěle doplňuje velký projekt,“ hlásí průvodkyně a Číňané se s fotoaparáty nahrnou k oknům. Na poslední lahůdku nás upozorňuje těsně před zastávkou u hráze: „A tady po pravé straně si všimněte čtyřhvězdičkového hotelu, kde bydlí světoví prezidenti, když přijedou obdivovat soutěsky a naši elektrárnu.“

U hráze vystupujeme z autobusu a míříme k turniketům, kde nás čeká přísná kontrola. Nesmíme s sebou mít skoro nic, ani kapesník. Policajt u bezpečnostního rámu detailně zkoumá mou peněženku. Jediné, co si můžeme vzít bez problémů, jsou fotoaparáty. Na hráz nás odváží vláček, který řídí muž v bílých rukavičkách. Vše funguje jako po másle. Pro turisty je vyhrazen prostor s malým pódiem. Hráz má výšku 185 metrů, takže pohled z ní je vskutku velkolepý. V jejích útrobách už se točí turbíny devatenácti z celkových šestadvaceti generátorů. Nádhera. Z hráze pokračujeme k místnímu pomníku zápasu lidu s vodním živlem. Cestou míjíme menší most. „Na ten kdyby spadla Eiffelovka, tak se mu nic nestane,“ prozrazuje průvodkyně. Z pomníku je nádherná vyhlídka. V dálce si všimnu obřího nápisu v čínštině. Co asi znamená? Viktor nejdřív předstírá, že tak daleko nevidí, že má vadu zraku. Po naléhání dost neochotně přeloží, dvě věty: „Zlepšíme Tři soutěsky.“ A: „Čína bude nejsilnější zemí na světě.“

V přilehlé přízemní budově je kromě propagační literatury k vidění model celé přehrady. Průvodkyně nám vysvětluje technické detaily. Dává si záležet na výtahu pro lodě, který je také „největší na světě“ (převýšení mezi spodní a vrchní hladinou dělá sto třináct metrů). Všem je všechno jasné, takže žádné dlouhé zdržování – a hlavně žádné otázky. Informace plynou jen směrem od průvodkyně k publiku. Na zpáteční cestě si však průvodkyně sedá na volnou sedačku hned vedle nás, a tak se osmělíme zapříst hovor. Nemohla by nás provést po I-čchangu? Nebo dál do toho nového města u hráze? Dobře zaplatíme. „Bohužel nemám čas, potřebuji se věnovat rodině. A tam v tom městě není nic zajímavého,“ dostáváme košem. A co průvodcovství na přehradě, potřebuje k tomu nějaký papír? „Absolvovala jsem speciální školu pro průvodce a přísné zkoušky, které se každý rok opakují,“ říká. A existují nějaké negativní dopady přehrady na místní lidi nebo přírodu? „Nikoli.“

Viktorův strach

Za panem Fu Sien-cchajem a jeho třiadvacetiletým synem Fu Pingem (Číňané píšou příjmení vždy první) vyrážíme příští ráno. V květinářství na rohu kupujeme velkou kytku a kousek vedle ovoce. Do nemocnice se dostáváme bez problémů. Manželka a nyní také ošetřovatelka pana Fu mu zrovna drží hlavu a přes podivný aparát vstřikuje cosi do úst. Procedura vypadá děsivě. Navíc se zdá, že naši návštěvu zaregistroval personál. Na chodbě nastal rozruch, do pokoje vbíhá jedna ze sester a horečně kontroluje zápis zavěšený na posteli pana Fu, jako by hledala nějaké instrukce. Po chvíli odchází a místo ní do pokoje vstupuje sympatický mladík Fu Ping. Rychle s ním odcházíme, aniž jsme se stačili rozloučit, protože pan Fu je stále v rukou své ošetřovatelky. Když před nemocnicí nasedáme do taxíku, vjíždí dovnitř do dvora policejní auto. Podivná shoda okolností.

Viktor je v hotelovém pokoji, kam jsme se všichni tři uchýlili, velmi nervózní. Rozhovor s Fu Pingem začíná překládat opět sdělením: „Otec dostal infarkt.“ Říkám mu, že to není pravda, ať překládá skutečně to, co Fu Ping říká. Viktor chvíli nevěřícně kroutí hlavou, ale nakonec začíná opravdu tlumočit. „Mého otce zbili, protože protestoval proti korupci a malému odškodnění, které dostal za zaplavený dům a půdu,“ vysvětluje Fu Ping klidně, „už několikrát předtím ho zmlátili a vyhrožovali mu, ale tentokrát mu zpřelámali páteř.“ Kolik je kolem přehrady nespokojených rolníků? „Všichni jsou nespokojení, všichni,“ říká mladík. Dával jeho otec nějaké rozhovory zahraničním novinářům? „Ano, několik.“ Když chci položit další otázky, abych se dozvěděl skutečně něco nového, Viktor se vzepře. „Už dost, dál nepřekládám! Nechci s tím nic mít! Nechci žádnou politiku! Končíme! Odjíždíme! Myslíš, že chci, aby se mi stalo něco podobného?“ křičí vyděšeně. Když namítám, že mu dobře zaplatím, opáčí: „A kolik mi dáš? Milion?“ Viktor se nedá přesvědčit. Z toho, co právě slyšel, je příliš vyděšený.

Když jsme se přesvědčili, že chodby na našem patře jsou čisté, odjíždí Fu Ping výtahem pryč. I my rychle balíme. Je jedenáct hodin, takže stihneme expresní loď, která nás mezi soutěskami dopraví za zhruba sedm hodin do jiné provincie. Je to paranoia, nebo skutečné nebezpečí? Myslím, že to první. Viktor se však cítí skutečně ohrožený. „Viděl jsem dneska v našem hotelu nejmíň čtyři tajné. Poznám je podle pohledů,“ říká vylekaně. Když za půl hodiny nastupujeme na loď, popohání nervózně lodníky, aby už zvedli kotvy. V kabině někdo překvapivě pouští píseň Cry Me a River. Konečně odplouváme.

Téměř po celou cestu sedí Viktor jako zařezaný. Nepřeloží mi už ani jediný komunistický nápis na břehu, nepomůže promluvit s jedinou osobou. „Zajímají mě auta, holky a cestování. Nic jiného. Nechci vědět pravdu. Proč? Mě stačí peníze,“ říká, když míjíme už napolo zatopené soutěsky, kde někteří rolníci ještě stále pracují na svých terasovitých políčkách, která brzy spolkne voda. „Nikdy jsem se ještě nebál o svůj život tak jako dneska,“ dodává Viktor večer v hotelu, když už jsme v bezpečí jeho rodného S’-čchuanu. „Víš, když Číňan pošpiní jméno své země v zahraničí, hrozí mu za to doma smrt.“

Splněný sen

Viktor už mi nepomůže. Nezbývá než se ze S’-čchuanu přesunout zpět do Pekingu a vyhledat zmíněného novináře Jung Chuanga. Cesta do hlavního města je komplikovanější, než jsem čekal. Vlaky jsou vyprodané a autobusem bych cestoval několik dní. Nakonec si kupuji letenku z Čcheng-tu. Letadlo urazí vzdálenost za stejný čas, jako byste letěli z Prahy do Istanbulu – zhruba za dvě hodiny.

Novináře Junga zastihnu v Pekingu, když se připravuje na výpravu do kláštera Šao-lin, kde bude připravovat reportáž pro BBC. (Číňané oficiálně pro zahraniční média pracovat nesmí, režim to však prý čas od času toleruje. Pro jistotu ovšem málokdo publikuje pod vlastním jménem.) Jung ochotně souhlasí s tím, že mi pomůže. Pronajímáme si VIP místnost v jedné pekingské restauraci a žhavíme telefon. Fu Ping je na příjmu. Jak ale říká, situace jeho otce se zatím nevyvíjí dobře. Pokud nedojde k převozu do lepší nemocnice, kde poskytují rehabilitační péči, hrozí mu pomalá smrt. Zařídit to bude ovšem těžké. Nemocnici v I-čchangu, která patří do správy prakticky stejných úředníků, proti nimž Fu celou dobu bojoval, totiž jeho rodina dluží za tříměsíční pooperační péči víc než sto tisíc jüanů. Pokud bude Fu zlobit, stačí jen vytáhnout účty a došlápnout si na ně. Mají ho v hrsti, protože jak dokazuje jejich vyšetřování, Fu si vlastně způsobil zranění sám a musí si péči také sám zaplatit. Celá rodina je nyní rukojmím nemocnice. A i kdyby se jí podařilo nějak z těchto nemocničních klepet uniknout, kdo zaplatí převoz pacienta a další rehabilitaci? S tím si rodina zatím neví rady. „Fu musel u úředníků ve své provincii vyvolat úplnou paniku,“ komentuje situaci Jung, „vědí, že Fu mluví za hodně lidí. A zároveň taky vědí, že mají pořádné máslo na hlavě. Chtějí ho tedy za každou cenu eliminovat.“

Boj ale ještě neskončil. Jak říká rebelův syn, jeho otce zatím nezlomila ani tahle tragédie. Odmítl přijmout verzi vyšetřovatelů o tom, že si zranění způsobil sám. Našel si právníka (pro jistotu z jiné provincie) a hodlá se dál bít. A poslední zprávy ještě před naším odletem z Číny potvrzují, že se mu to daří. „Pan Fu byl převezen sanitkou do prominentního rehabilitačního zařízení v Pekingu,“ volá nám za pár dnů do hotelu korespondent německé televize ARD v Číně Jochen Graebert. Podle něj stála cesta čtyři tisíce eur a uhradila ji ze stejné sbírky Human Rights Watch. Sto tisíc jüanů nemocnice v I-čchangu zatím nevymáhá. Čím si Graebert vysvětluje takový obrat? „Čínská vláda možná nechce být obviněna ze zanedbání péče,“ míní německý novinář.

Ať je to, jak chce, odhodlaný rolník s mezinárodním věhlasem, který už nemá co ztratit, je pro čínský režim pořádně horký brambor. Zvláště když oficiální propaganda vydává novou přehradu za „splněný sen všech Číňanů“ a její obrovská maketa trůní v Pekingu na náměstí Nebeského klidu jako důkaz nadřazenosti socialistického zřízení nad kapitalistickým.

Kdo je pan Fu

Sedmačtyřicetiletý rolník a otec dvou dětí Fu Sien-cchaj se narodil u řeky Jang-c’ťiang v okrese Moaping. Jeho rodina hospodařila na úrodném políčku po tři generace. Fu absolvoval tři roky základní školy. Umí jakžtakž číst, psát však nikoli. Vystěhovat se musel už koncem devadesátých let. Jeho terasovité pole kvůli stavbě přehrady odstřelili, hliněný dům pohltila zvýšená hladina. Fu si nejdřív myslel, že je potřeba podporovat vládu a změny, které provádí, když však zjistil, že kompenzace a podpora přesídlených rolníků byly jen plané sliby, začal se bouřit. Ze slíbených deseti tisíc dolarů odškodného dostal jen něco málo přes desetinu. Přestěhovali ho do bytu v novém paneláku, který byl však tak zfušovaný, že Fu ho musel už za dva roky úplně zrekonstruovat. Upadl kvůli tomu do dluhů. Navíc si v zimě musí kupovat uhlí na topení. Kdysi stačilo dřevo, které nasbírali v okolních lesích.

Kvalita života na sídlišti se nedá s domem nad řekou samozřejmě srovnat. Fu a jeho rodina také přišla o jistou obživu. Nezbývalo mu než se v nové situaci živit jako třídič odpadků. Když už protesty pana Fu přerůstaly regionální úroveň, pod jeho peticemi se hromadily tisíce podpisů a výhrůžky policie nepomáhaly, nabídly mu místní úřady práci někde u přehrady. Věc měla ovšem háček. Fu musel do práce relativně daleko dojíždět a rodinu viděl jen o víkendech. Navíc nepřestával kritizovat úřady, organizoval protesty, a dokonce začal mluvit se západními novináři. Dovolil si tak kazit režimu jeho „úspěchy“ na mezinárodním poli, za což následovala tvrdá odplata.

Jak mu můžete pomoci:

Mezinárodní účet Human Rights Watch, na který lze ze kterékoli banky v Česku posílat peníze pro Fu Sien-cchaje (platby jsou možné v českých korunách):

Držitel účtu:

Human Rights Watch

Commerzbank AG, Frankfurt am Main

IBAN: DE03 5004 0000 0602 9292 03

BIC: COBADEFFXXX

Německý paradox

Na vybudování kontroverzní přehrady a vodní elektrárny u Tří soutěsek neměla na začátku devadesátých let čínská vláda dostatek peněz ani všechny potřebné technologie. Většinou je dodaly západní banky a firmy. Německé banky podle webové stránky www.odiousdebts.org poskytly na projekt celkem 443,9 milionů dolarů. „V roce 1997 se naše banka zapojila do financování turbín,“ říká mluvčí Dresdner Bank Martin Halusa, „ale tenkrát se toho zúčastnilo několik německých bank a za celý obchod ručila spolková vláda.“ Co říká na problémy Fu Siancchaje? Neměla by banka přispět na jeho léčení? „Podle našeho názoru neexistuje souvislost s naším tehdejším angažmá a aktuálním děním. Do financování léčby rolníka zapojeni nejsme,“ dodává mluvčí, podle kterého je to čistě problém čínské vlády.

„O založení účtu nás požádali němečtí novináři. Jsou na něm většinou drobné vklady od deseti do pěti set eur. Banky nepřispěly,“ říká šéfka berlínské pobočky Human Rights Watch Marianne Heuwegrová. Nepřipadá jí zvláštní, že němečtí novináři se bijí za Fu Siancchaje, diplomaté k němu posílají chirurga, ale německé banky, které projekt spolufinancovaly a profitují z něj, dělají mrtvého brouka? „Víte, svět je plný paradoxů,“ říká Heuwegrová, „musíme se s tím naučit žít.“