A nezískali ani metr

Třetí srpnový čtvrtek krátce po šesté večer vyjel z pražského náměstí Jiřího z Poděbrad průvod osmi desítek cyklistů. Hodinová společná projížďka centrem metropole vypadala i tentokrát stejně, jako tomu je pravidelně měsíc co měsíc už několik let. Peloton propagátorů bicyklu coby šetrné dopravní alternativy ve městě se projede po hlavních třídách, demonstranti zapískají na píšťalky, pozdraví cestující v tramvajích, vyslechnou sprosté nadávky od řidičů, které akce o pár minut zdrží, a omámeni zážitkem, že jim srocení na chvíli umožnilo pohybovat se městem beze strachu, odjíždějí domů. Dnes, po letech poklidných demonstrací, je ale při návratu čím dál obtížnější odhánět nutkavé otázky: jak to, že komunita zastánců kol ve městech v Praze zatím nedosáhla absolutně ničeho? Jak je možné, že v centru města dodnes není ani metr regulérní cyklostezky? Proč je v Česku hýčkaným rekordem účast 350 cyklistů, zatímco třeba v Berlíně jezdí předvádět výhody kol před automobily do ulic za podpory magistrátu, médií i místních celebrit 100 tisíc lidí? A především: pokud se umírněné protesty cyklistů míjejí účinkem, co je nutné udělat, aby se situace změnila?

Zatím nic

Při pohledu z auta to může vypadat jako okrajový problém. Že by pár desítek pískajících aktivistů mělo brzdit běžný provoz velkého města jen proto, že se nemohou prohánět na svých bicyklech? Není to přehnané? Spíš naopak.…