Miloševič zemřel. Škoda
Slobodan Milošević opět jednou – a naposled – překvapil. Nespáchal sebevraždu jako jeho matka, otec a strýc. Nezahynul hrdinskou smrtí, kterou by se zapsal do srbských junáckých příběhů.
Předčasná smrt strůjce balkánských válek neřeší problém srbského nacionalismu.
Slobodan Milošević opět jednou – a naposled – překvapil. Nespáchal sebevraždu jako jeho matka, otec a strýc. Nezahynul hrdinskou smrtí, kterou by se zapsal do srbských junáckých příběhů. Muž, který přes deset let rozhodoval o osudu milionů lidí v bývalé Jugoslávii, zemřel zcela obyčejně – na srdeční problémy.
Je to škoda. Bývalý srbský a jugoslávský prezident nebyl rozhodně jediným, byl však hlavním strůjcem krvavých jatek, které zachvátily Balkán v 90. letech. Historie o tom v budoucnu mohla mít i důkaz v podobě rozhodnutí nezávislého trestního tribunálu. Předčasnou smrtí Milošević ortelu unikl. Jeho osobní odpovědnost za značnou část krvavých událostí během 90. let nebude už nikdy v soudní síni dokázána – z čistě právního pohledu zemřel jako nevinný muž. Přesto lze vystavit účet jeho politice, podívat se na to, jaké je Miloševićovo dědictví v dnešním Srbsku, i zhodnotit reakci Evropy a světa na Miloševićovo dílo: války v Chorvatsku, Bosně a Kosovu.
Na obranu Miloševiće nelze říct prakticky nic. Snad kromě toho, že měl těžké dětství. Ve své kariéře ale dokázal takřka neuvěřitelné. V době rozkladu Jugoslávie koncem 80. let přesvědčil armádu a ostatní zastánce jednotné Jugoslávie o tom, že on je tím, kdo udrží a ještě více sjednotí rozkládající se zemi. Srbským nacionalistům ve stejnou chvíli dával naději na to, že odstraní „nerovnoprávné“ postavení Srbska v rámci federace (v praxi to také předvedl zrušením autonomie Kosova a krvavým potlačením albánských protestů). Když se mu plán na opanování celé Jugoslávie nepodařil, snažil se urvat, co se dá, a zavlekl zemi do nevyhlášené války v Chorvatsku a Bosně. A co na to svět?
Krvavý rozpad Jugoslávie mezinárodní společenství dokonale zaskočil. Angažmá evropských společenství skončilo fiaskem. Dohodnutá příměří se porušovala ještě ten den, na výzvy k míru nikdo nebral ohled. Evropa se snažila o mír, ale odmítala v jeho prospěch zasáhnout silou. Nadutí primitivové (jako třeba lídr bosenských Srbů Radovan Karadžić) to pochopili po svém: Můžu dělat, co se mi zlíbí. V takové chvíli se Milošević západním diplomatům zdál být člověkem, se kterým se dá jednat. A Milošević skutečně, když se mu to hodilo, jednat začal. Když hospodářské sankce a všeobecná bída způsobily, že válečné nadšení opadlo, převlékl se v polovině 90. let do kabátu mírotvůrce. Spolupodepsal Daytonský mír, ukončující válku v Bosně a Hercegovině. Západu, který chtěl mír – jakýkoliv, ale hlavně alespoň nějaký –, to vyhovovalo.
Bod obratu
Když Srbové vyšli v zimě 1996/1997 do ulic k rozsáhlým protirežimním protestům, nikdo ze Západu je nepodpořil. Bylo lepší mít v Bělehradě „svého“ Miloševiće než dosti nevypočitatelné opoziční vůdce, kteří byli navíc často většími nacionalisty než Slobodan. Bylo to krátkozraké řešení. Milošević, který mnohem lépe přežíval v podmínkách krize, záhy eskaloval konflikt na Kosovu. Západ, který nechtěl znovu zažít ponížení 90. let, tentokrát jednal. Jugoslávii na jaře 1999 bombardoval a o rok a půl později smetlo Miloševiće lidové povstání (tentokrát už se značnou finanční a logistickou podporou ze Západu). Záhy poté se Milošević ocitl v Haagu.
Skoro nikdo ho nelitoval. Jen málokdo ale souhlasil s tím, aby byl souzen v Haagu. Proces proti Miloševićovi chápe mnoho Srbů ne jako proces proti konkrétní osobě, ale proti celému srbskému národu. Miloševiće chtěli Srbové soudit v Bělehradě. A to za zločiny spáchané proti Srbům (korupce, vraždy politických oponentů atd). Rozhodně ne za zločiny spáchané v Kosovu, Chorvatsku a Bosně. Koneckonců i značná část opozice mu vyčítala spíše to, že tyto války prohrál, než že je rozpoutal. Problém srbského nacionalismu tak s Miloševićem ani zdaleka nekončí.
Autor pracuje v Občanském institutu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].