Zeman hromadného ničení

Není sporu, zažíváme návrat Miloše Zemana. Premiér Paroubek jej vytáhl zpět a používá ho jako zbraň hromadného ničení. Taková zbraň se ale může obrátit i proti svému majiteli. My ostatní bychom se měli obrnit rouškami, protože éter zaplaví nová chřipka vulgarity a hlouposti.

Proti všem

Když jsme letos v březnu na těchto stránkách analyzovali text vydávaný Milošem Zemanem za „memoáry“, napsali jsme mimo jiné: „Zeman nepíše paměti jako člověk, který ukončil politickou kariéru, nýbrž jako muž, jenž si připravuje půdu k návratu.“ A je to tady. Po třech letech v politickém hrobě se jedna z nejpopulárnějších a současně nejproklínanějších figur polistopadové politiky pokouší vstát a rozchodit ztuhlost.

Kouzelník, který za tím zázrakem stojí, se jmenuje Jiří Paroubek. A to, že se rozhodl znovu rozhýbat pospávajícího golema, způsobily jednoduché počty. Blíží se volební zápas a není rozumné nechat Zemana bez dozoru, zavřeného na Vysočině jen se svou ukřivděností a nudou: tažení proti „zrádcům“, kterým vysočinský penzista mstící se straně za svůj neúspěch v prezidentských volbách málem zničil ČSSD, musí mít Paroubek v dobré paměti. Ale premiérův krok jistě nediktovaly jen obavy. Zeman, idol všech kverulantů a zhrzených, je navíc ideálním voličským magnetem. A to je pro Paroubka s jeho respektem k průzkumům, žebříčkům a měřičům popularity jistě důležitá věc. Současný premiér sice ví, že Zeman a jeho suita dnes nereprezentují žádný většinový názor v ČSSD, ale zato jsou hodně slyšet. A jestli oživlý Zeman dokáže aktivizovat frustrované straníky i voliče – proč toho nevyužít. Navíc je pro Paroubka ideální mít k ruce ostříleného ranaře, který se nenávidí s reformním křídlem strany. Lidé jako ministr financí Sobotka nebo šéf sněmovny Zaorálek odteď vědí, že se musí mít před tímto tandemem na pozoru a držet se zpátky.

Vnitřní motivace je sice dobré znát, nicméně pro veřejnost je zásadní otázka, co návrat Miloše Zemana přinese. Soudě podle nedávného hodinu trvajícího monologu v České televizi to bude stará vesta: řádnou porci sebechvály, sprostotu místo diskuse, lži a nenávist. Když před pár dny vyšel v Právu rozhovor se Zemanem, nastražilo kouzlo nechtěného jen pár centimetrů od jeho fotografie reklamu na přípravek řešící problémy s erekcí. Vskutku důstojná oslava návratu muže, který o svých ideových protivnících mluví jako o impotentech, děvkách, idiotech či zkurvených trpaslících.

Král frustrovaných

Zemanova smluvně-opoziční vláda z let 1998–2002 se dostala až do učebnic politologie na jedné z nejprestižnějších univerzit ve Spojených státech, John Hopkins University, jako odstrašující příklad postkomunistického vývoje. V tamní publikaci se mimo jiné píše, že v této době „došlo k poklesu demokratizace společnosti, nezávislosti médií, fungování práva a k nárůstu korupce“. Jen si tu éru zlehka shrňme. Kvůli útokům a urážkám přes hranice (jedna za všechny: Rakušani jsou idioti) jsme čelili vážnému zmrazení vztahů s Německem a Rakouskem, kvůli stykům s podezřelými mezinárodními šíbry, výletům do saddámovského Iráku a podtrhům na spojence odložily premiérovo pozvání Spojené státy, protestoval Vatikán, NATO nás označilo za nedůvěryhodného partnera. Doma docházelo k zastrašování, vydírání či plánování vraždy nepohodlné novinářky. Vládla korupce jako hrom. Co vlastně může být horšího? Snad jen jedna věc – komunisté u moci. A i to pro nás Zeman chystá. Bolševici jsou podle něj reformovaná a demokratická strana, se kterou stojí za to žít.

Otázkou je, proč je tedy po tom všem Zeman pro zdejší veřejnost pořád tak zajímavý? Proč ji láká? Možnou odpověď nabízí Erich Fromm v knize Strach ze svobody: lidé podle něj mají často sklon zbožňovat vůdce, kteří nabízejí silácká řešení, a to i přesto, že je tu a tam praští po hlavě nebo jim seberou nějaké svobody. Mají totiž dojem, že na svůj život nestačí, že je někdo musí vést, určit, co si mají vybrat. Vždyť je kolem tolik nástrah, životních voleb a rozhodnutí. Na tuto strategii neurvalého, vševědoucího a starostlivého lídra kdysi vsadil Zeman a nyní i Paroubek.

Úplně stejní „vůdci“ ti dva samozřejmě nejsou. Bývalý premiér má oproti tomu současnému jednu propagační výhodu: protože nedisponuje žádnou politickou funkcí, hovoří o světě politiky s tím největším despektem. Tedy přesně jako tři čtvrtiny zdejší veřejnosti, která si v přetrvávajícím postkomunistickém šoku myslí, že všechny partaje jsou uplacené, politici myslí jen na sebe a nedělají nic ve veřejném zájmu. Zeman pak funguje jako důkaz. Vždyť on v té politice byl, musí tomu rozumět a vidíte, co o tom říká – takže jsme s tím svinstvem měli pravdu!

Takováto úvaha je sice mimo, ale má aspoň nějaký racionální základ. Ten se o něco hůř hledá při zdůvodňování, proč tak Zemana zbožňují i lidé z médií. I po odchodu z veřejných funkcí se do Zemanovy jeskyňky táhl vytrvalý proud novinářů, a pravidelně přinášeli dlouhé zprávy o nehynoucí síle jeho povrchního, urážlivého a pomstychtivého ducha. Někdy to vypadalo až jako dosud neznámý druh novinářské masochistické obsese, ale i tady existuje vysvětlení. Zeman je pro českou politickou žurnalistiku ideální tvor: nebojí se lhát a pomlouvat, takže s ním je peprný „zpravodajský článek“ vždycky zajištěn, stačí zajít na návštěvu a zapnout diktafon. Například nedávno noviny široce publikovaly Zemanovo tvrzení, že nový ministr zemědělství Jan Mládek je „velká kapsa“, tedy že bere úplatky. Nikdo se nezajímal o důkazy, ale senzace pro jeden den byla snadno a rychle na světě. Pro schopného rétora bez skrupulí je to samozřejmě úžasná manévrovací plocha. A koho už dnes zajímá, že nám tahle obvinění a čtivé drby dodává na stůl člověk označený tady – jako zřejmě jediný politik – Ústavním soudem za puncovaného lháře.

Musíme si pomáhat

V tuto chvíli nelze s jistotou tvrdit, že se Zemanovi návrat podaří dotáhnout. Téměř s určitostí se ale dá tvrdit, že spojenectví Zeman a Paroubek dlouho nepotrvá. Dnešní premiér se totiž mýlí, pokud se domnívá, že Miloše Zemana jen využije a půjde dál. Zeman nikdy vedle sebe nestrpěl někoho, kdo by ho mohl zastínit či ohrozit. A mocenskou manipulaci umí dokonale, stejně jako zákulisní souboje a nelítostné vyřizování účtů. Bývalý premiér totiž celou svou kariérou řeší jediné: sám sebe. Děsí se dalšího „prezidentského“ neúspěchu či skutečného pádu do zapomnění. Proto také stáhl svůj tolikrát omílaný „slib“ – odcházím, abych se už nevrátil – a snaží se vyškrábat zpátky.