Pekelní psi na krátkém řetězu

Od prvního pěveckého sóla v Ramblin’ On My Mind z roku 1966 až k relativně nedávné akustické verzi Malted Milk jsme mohli průběžně sledovat, jak Eric Clapton nakládá s tvorbou proslulého mississippského bluesmana Roberta Johnsona (1911–1938). Na svých posledních dvou čistě bluesových deskách z let 1994 a 2000 se sice Johnsonovým skladbám zcela vyhnul; nyní však tento dluh splácí vrchovatou měrou čtrnácti dalších čísel na novém albu Me and Mr. Johnson. Spojení johnsonovského repertoáru s Claptonovým jménem slibuje mnoho, výsledek je ale nakonec dosti nepřesvědčivý.

V pravý čas v Mississippi

Po legendárním bluesmanovi zůstalo 41 nahrávek 29 blues z let 1936–37; z nich za jeho života vyšlo 11 desek, 12. již posmrtně. „Chceš vědět, jak skvělý může bejt blues? Takhle!“ řekl kdysi o těchto necelých třech desítkách písniček Keith Richards. V roce 1938, kdy Johnson zemřel, údajně otráven žárlivým manželem, mu už byli na stopě dva experti, kteří tušili jeho význam a měli s tímto dosud nepříliš známým muzikantem své záměry: folklorista Alan Lomax a producent John Hammond. Skutečnost, že Lomaxe toto pátrání nakonec dovedlo k McKinleymu Morganfieldovi, známému dnes spíše pod přezdívkou Muddy Waters, a Hammonda k později neméně věhlasnému Big Billu Broonzymu, nejlépe dokládá, že se Robert skutečně pohyboval v pravý čas v pravých místech mississippské Delty.