Americký velvyslanec v České republice Craig Stapleton požádal oficiálně čtvrtého ledna tohoto roku Českou republiku o pomoc ve válce proti Iráku. Vláda o deset dnů později americký požadavek podpořila, drtivou většinou hlasů poté souhlasil i Senát. Drama se ale odehrálo v Poslanecké sněmovně. První den jednání odmítala podpořit pomoc spojencům téměř polovina vládních poslanců – třicet sociálních demokratů, sedm lidovců a unionistka Táňa Fišerová. Většinou tvrdili, že neexistuje dost důkazů, které by útok opodstatňovaly. ODS v ten okamžik odmítla suplovat jejich odpovědnost. “Jsme pro vstup do války, ale pouze za podmínky, že vládní poslanci nezradí naše zahraničněpolitické závazky,” prohlásil ve čtvrtek večer místopředseda ODS Petr Nečas. Nátlak ODS zapůsobil, v pátek ráno schválilo pomoc spojencům v akci proti Iráku sto čtyřicet čtyři poslanců. Akci nepodpořilo deset vládních poslanců, proti byli i komunisté.
Yperit a antrax
Craig Stapleton předložil české vládě tři požadavky. Právo přeletů pro americká a koaliční letadla přes území České republiky, právo vstupu amerických a koaličních sil na naše území a pobytu na něm a poskytnutí specializované protichemické jednotky na obranu před útokem zbraněmi hromadného ničení. V podstatě šlo jen o rozšíření závazků, ke kterým jsme se přihlásili už na podzim předloňského roku v rámci války proti terorismu (akce Trvalá svoboda). Součástí této probíhající protiteroristické operace je i umístění české dvěstěpadesátičlenné protichemické jednotky v Iráku, spojenci pouze požadují, abychom ji posílili o sto mužů a další techniku. Pro srovnání, Polsko poskytlo do operace osmisetčlennou průzkumnou jednotku, která už skoro rok operuje v Afghánistánu s americkými vojsky, v Perském zálivu má jednu válečnou loď a přislíbilo další.
Nerozhodným poslancům vláda poskytla během debaty řadu důkazů, že možný útok na Irák by byl opodstatněný. “V roce 1990 a 1991 schválila Rada bezpečnosti dvě rezoluce o odzbrojení Iráku. Nešlo jen o to, že Irák napadl Kuvajt, ale v osmdesátých letech použil prokazatelně skoro stokrát zbraně hromadného ničení proti Íránu i proti obyvatelstvu své země. Při útocích zemřelo několik desítek tisíc lidí,” vypočítával ministr obrany Jaroslav Tvrdík. “Šlo o yperit, antrax, chlorin, lewisit a další chemické zbraně a podobné prostředky může vlastnit i dnes,” dodal. Irák sice vpustil po roce 1991 na své území inspekční týmy, které měly pátrat po skladištích zbraní hromadného ničení, ale Saddámův režim jejich práci sabotoval. Do poloviny devadesátých let nesplnil dalších padesát dva rezolucí OSN. A nakonec režim Saddáma Husajna přinutil odejít inspektory v roce 1998 z Iráku.
Loni v listopadu schválila Rada bezpečnosti OSN další rezoluci. Irák měl na jejím základě vpustit na své území mezinárodní inspekci a předat deklaraci o svých zbrojních programech. Inspektoři svou zprávu odevzdají koncem ledna. “Irácká deklarace, odevzdaná v půli prosince, nepřispívá ke zvýšení důvěry v pravdomluvnost tamního režimu, není podložena ani dokumenty, ani fakty,” řekl těsně před Vánocemi šéf inspektorů Hans Blix. Američané pak dodali seznam zbraní, které Irák v deklaraci zapřel a o jejichž existenci mají USA a Velká Británie důkazy. Jde například o dvě tuny surovin na výrobu desetinásobného množství antraxu, desítky kilogramů obohaceného uranu, neurčené množství botulotoxinu. Kromě toho tajné služby zjistily, že Irák vyrobil velké množství paliva pro vojenské rakety a nepřinesl přesvědčivé informace, že opravdu zničil čtyři sta biologických bomb odpalovaných ze vzduchu, které měl před deseti lety ve svých skladech.
Dejme šanci rezoluci
Váhající vládní poslance nepřesvědčil ani fakt, že Saddám Husajn byl jedinou hlavou státu, která schválila teroristický útok na americké cíle v září 2001. Ani to, že podle zpráv CIA, zveřejněných v americkém tisku, je Irák základnou některých teroristických organizací, že Saddámův režim podporuje palestinské teroristy a platí “důchody” pozůstalým po jejich sebevražedných atentátnících. Nikdo z poslanců, dokonce ani komunisté, sice přímo nepopíral potřebu odstranit režim Saddáma Husajna, ale zákonodárci podporovali buď mírovou cestu, nebo akci na základě jasného rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. “Nezdá se mi, že by válka byla to nejlepší, nebudu pro ni schopna zvednout ruku,” tvrdila emotivně Táňa Fišerová (US-DEU). “Jako člen OSN jsem ve střetu zájmu, většina zemí této organizace podporuje mírové řešení a já to musím respektovat,” vysvětloval do mikrofonu u řečnického pultu Jan Kavan (ČSSD). “Jsme suverénní stát, nemůžeme Američanům vypisovat bianco šek. Máme právo zvážit, zda Rada bezpečnosti dala světu mandát k útoku,” řekl Respektu Jan Kasal (KDU-ČSL).
Trapnou debatu ukončil až Petr Nečas. “Schválíme usnesení jen tehdy, když s ním bude souhlasit drtivá většina vládních poslanců, vždyť především naše vláda je oficiálním partnerem spojenců,” řekl ve čtvrtek pozdě večer. To zapůsobilo a koalice se vzápětí dohodla na formálním ústupku svým váhajícím poslancům. Do textu, který schvaloval všechny americké požadavky, byla na návrh poslance Kasala vsunuta věta “vláda rozhodne o pomoci svým usnesením na základě nového aktu Rady bezpečnosti”. V původním vládním usnesení stálo, že pomoc může být poskytnuta, i když Rada bezpečnosti zásah nepodpoří nebo se na ničem neusnese. Kasalův pozměňovací návrh podpořili kromě vládních poslanců také komunisté. ODS se zdržela, ale konečný text i s Kasalovým návrhem schválila. Komunisté nezvedli ruku pro celý návrh ani po Kasalově ústupku.
“Nemělo by to nic měnit. Rada bezpečnosti přijme ještě usnesení k nálezům inspektorů. Kolega Kasal přece nepožadoval, že by Rada bezpečnosti musela rozhodnout o útoku. Při přístupu Číny a Ruska, které akci proti Iráku odmítají, to není ani pravděpodobné,” řekl po jednání sněmovny premiér Vladimír Špidla. “Senát schválil usnesení bez Kasalova pozměňujícího návrhu, podle některých právních výkladů není možné, aby obě komory parlamentu přijaly rozdílná usnesení. Doufám, že nevznikne nějaká komplikace,” dodává šéf výboru pro obranu a bezpečnost Jan Vidím.
Jdeme do toho
USA požádaly kromě České republiky o spolupráci na zásahu proti Iráku zhruba padesátku zemí. Většinou jde jenom o možnost přeletu nad jejich územím. Současní a budoucí členové Aliance poskytnou také menší vojenské jednotky (kromě Británie, která má v Zálivu už na pět tisíc vojáků, letadlovou loď a těžkou vojenskou techniku). Problém je ovšem v tom, že ve všech státech, které americká exekutiva požádala o spolupráci, veřejnost s válkou nesouhlasí. Respektive je schopna útok akceptovat pouze s mandátem Rady bezpečnosti OSN. Důvod? Zahraniční tisk uvádí údajně nepřesvědčivé důkazy o tom, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení a finančně
i logisticky podporuje světový terorismus.
V protestech proti útoku “bez svolení OSN” hraje prim Francie, kde podle výzkumů veřejného mínění nesouhlasí s takovou akcí skoro 80 % obyvatel. V Británii je to asi 40 %, v Německu zjišťují agentury až šedesátiprocentní nesouhlas. V tomto ohledu je nejbližším spojencem USA Polsko, kde s vojenským útokem proti Iráku bez posvěcení OSN nesouhlasí pouhá třetina obyvatel. (V USA podporují vojenské svržení Saddámova režimu asi tři čtvrtiny obyvatel, pouhých patnáct procent je proti, v Česku je většina obyvatel proti zásahu.)
Nicméně veřejné mínění zatím neodradilo politiky od záměru operaci podpořit i bez souhlasu OSN. “Naši vojáci musí počítat s jakoukoli situací bez ohledu na rozhodnutí Rady bezpečnosti a s tím, že k řadě našich vojenských misí ve světě přibudou další,” prohlásil francouzský prezident Jacques Chirac. “Raději bychom zaútočili s mandátem OSN, ale situace v této organizaci není taková, že by k podobné akci mandát dala,” říká britský premiér Tony Blair. Nepředvídatelná je situace v Německu. Kancléř Gerhard
Schröder sice drží předvolební linku, že Německo akci v žádném případě nepodpoří, ale minulý týden oznámil tamní velvyslanec při OSN Günter Pleuger, že “ke spuštění útoku na Irák není nutná žádná další rezoluce OSN a Německo si je vědomo odpovědnosti vůči spojencům”.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].