Kytice, kterou uvil sám život

Od smrti básníka, kritika a překladatele Andreje Stankoviče sice uplynul pomalu měsíc a kulturní stránky novin ovládla aktuálnější témata, jeho osobnost se však v paměti mnohých připomíná až znepokojivě. Kým vlastně byl legendární Nikolaj, jak jej přátelé nazývali, a jaká tajemství si vzal do hrobu? Záhady obestírají už jeho životopis. Nebylo by třeba se o nich zmiňovat, kdyby je Nikolaj sám nevytvářel: s trochou fantazie vypadá i ten nejfádnější úsek minulosti jako zázračné místo, kde se odehrávala Historie.Text slovníkového hesla zní jednoznačně: „Vyrůstal v národnostně smíšené rodině důstojníka Slovenské a poté Čs. armády.“ Ano, dětství prožil v Prešově, kde se 22. června 1940 narodil, a v Ružomberoku, kde rodina do roku 1956 žila. Následovalo stěhování do Prahy a potom další stěhování, tak typické pro rodiny vojáků z povolání. Stankovič usoudil v jednom rozhovoru, že by stálo za to sepsat esej o dětech vojáků z povolání v české literatuře, a okamžitě uvedl asi deset příkladů takto „poznamenaných“. S radostným nadhledem věděl, že se historie skládá z historek. Celkem dostupná je například informace, že 21. srpna 1942 vztyčili muži z 1. a 4. horské divize wehrmachtu říšskou vlajku na Elbrusu. Méně se ví, že při neslavném ústupu z Kavkazu v lednu 1943 vlajku svěsil důstojník Slovenské armády Stankovič. Jeho „národnostně smíšený“ syn Andrej prožil rané dětství v nacionálně-socialistické diktatuře a mládí i dospívání v diktatuře stalinistické. Měnila se místa i jazyk. V…