Svoboda má jméno Solidarita

Polsko má za sebou další velké výročí. Před čtyřiceti vzniklo v gdaňských loděnicích po okupační stávce tamních dělníků, odborové hnutí Solidarita. Respektive - polská komunistická diktatura byla donucená jeho vznik povolit. První a jediná nezávislá odborová organizace ve východním bloku - a vlastně jediná skutečně nezávislá masová organizace - pak zásadně přispěla k pádu komunismu. I když to trvalo skoro deset let a ta cesta vedla hodně klikatě přes výjimečný stav vyhlášený generálem Jaruzelským.

Klikaté ostatně bylo od založení Solidarity v srpnu 1980 skoro všechno. Bylo to různorodé a hodně pestré uskupení, a mezi jejími vůdci se brzy objevily první neshody. Zmíněný generál Wojciech Jaruzelski je rázně vyřešil svého druhu pučem a zákazem hnutí, ale trvají vlastně dodnes. Lech Wałesa je nezpochybněný charismatik a lídr dávné Solidarity i prezident, který neunesl moc získanou v demokratických volbách. Byl a dodnes je tvrdohlavý svéráz. Jeho komentáře k současné politice jsou velmi nevyzpytatelné.

Anna Walentynowicz, jejíž výpověď celou stávku spustila, už nežije. Andrzej Gwiazda publikuje na stránkách tvrdě konzervativních novin a stojí za současnou vládou strany Právo a spravedlnost a Jarosława Kaczyńského. Stejně jako celá dnešní Solidarita, která stále existuje a nese své jméno. Bogdan Borusewicz a Bogdan Lis jsou v politice a opozici. “Kaplan Solidarity” Henryk Jankowski je také mrtvý - s pověstí zničenou řečmi o židokomunistech a oprávněným podezřením ze zneužívání dětí.

https://www.youtube.com/watch?v=m5–8NNLipgM

Co je však přes to všechno zřejmé: Solidarita byla v dějinách východního bloku naprostý unikát a polská společnost ukázala sílu v jiných zemích nevídanou. Což je něco, na čem by se Polsko mělo snadno shodnout, protože Solidarita je jedním ze základů současné svobodné republiky, píše komentář listu Rzeczpospolita. A pochopitelně dodává, že nic takového se neděje. Výroční oslavy už dávno nejsou oslavou národní a občanské jednoty. Před deseti lety obecenstvo vypískalo premiéra Donalda Tuska. Letos se obešla sláva bez pískání - také byla kvůli pandemii skromnější, a současné odbory Solidarita pevně stojí za PiS, jak již bylo řečeno. Ale více či méně otevřená obvinění, kdo zradil a zrazuje tehdejší ideály a dnešní polskou státnost, si politická elita vyměňuje s ještě větším gustem než tehdy.

“Ještě je čas tuhle velkou tradici a historickou hodnotu, jakou gdaňský srpen je, zachránit. Ale čas se krátí,” píše Bogusław Chrabota, šéfredaktor listu. Že je tahle tradice a hodnota živá, se aktuálně ukazuje o několik set kilometrů na východ od Gdaňsku. Neoficiální hymnou Solidarity byla písnička Mury od Jacka Kaczmarského. Jako jednu ze svých písní si ji vybrali i lidé, kteří už měsíc protestují proti Lukašenkově diktatuře v Minsku. U příležitosti výročí  odemykáme následující text o vzniku hnutí, jenž vznikl před dvaceti lety. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci,  staňte se naším předplatitelem.

Právě před dvaceti lety přišel jeden nezaměstnaný elektrikář do jídelny gdaňské loděnice, podepsal papír s několika požadavky a založil hnutí, které změnilo svět. Velikost chvíle byla jasná všem. Také proto si Lech Walesa tenkrát přinesl tužku půl metru dlouhou: aby ho při podpisu mohli sledovat i kolegové a kamery z těch nejvzdálenějších řad. Když dopsal a propukly ovace, sovětské impérium se otřáslo v základech. Vznikla Solidarita. Dějiny této organizace, jejíž dvacáté narozeniny si teď připomínáme, jsou strhující a poučné. V dnešní době se málokdy daří pozorovat tak přesvědčivý triumf ideje nad hmotou, k jakému došlo právě v jejím případě.

Vyhráli jsme

Na rozdíl od jiných komunistických zemí nebyly v Polsku stávky ničím ojedinělým. Zažilo je horní Slezsko (1954), Poznaň a Varšava (1956), Pomoří (1970), střední Polsko (1976). „Neodůvodněné pracovní prostoje“, jak protestním akcím říkala komunistická propaganda, se děly i v roce 1980 - na přelomu jara a léta například stávkovaly varšavské komunální služby, městská hromadná doprava v Lodži, stávkovaly také strojírenské továrny ve městech Mielec a Lublin. Přesto se do dějin zapsala až stávka zahájená v gdaňských loděnicích 14. srpna 1980. Jeden z důvodů gdaňské mimořádnosti tkvěl v solidaritě.

I když moc splnila téměř všechny požadavky stávkujících (včetně podstatného zvýšení mezd), odmítli se zaměstnanci loděnic vrátit ke strojům, dokud nebudou splněny podmínky ostatních protestujících továren v okolí. Za druhé loďaři neústupně trvali na tom, že komunisté musí povolit vznik „svobodných, na straně a vládě nezávislých odborů a vytvořit podmínky k jejich nezávislému působení“. Uvědomělý postoj dělníků z gdaňských loděnic, tehdy nesoucích jméno Vladimíra Iljiče Lenina, komunistické funkcionáře zaskočil. To přece nemohou mít ze své hlavy, uvažovala stranická nomenklatura a padl příkaz k zátahu na „štváče“ z varšavského disentu. Nijak to nepomohlo: stávku už v té době vedl ostřílený dělnický aktivista, šestatřicetiletý elektrikář Lech Walesa, toho času bez práce, neboť jej z politických důvodů vyhodili právě z gdaňské loděnice (jeho opětovné přijetí bylo jedním z čelných požadavků stávkového výboru).

Komunisté pak místo biče vytáhli cukr a na uklidnění situace odstranili z vedoucích postů ty nejmíň oblíbené aparátníky. Nezabralo ani to a úspěch neměl dokonce ani primas Stefan Wyszyński, kterého moc přemluvila, aby v televizi vyzval k ukončení stávky. Loděnice zatvrzele stály dál a protestní vlna narůstala. Šířila se po stovkách továren už nejen v Pomoří, ale po celém Polsku. Rozsah vzpoury se nakonec stal rozhodujícím argumentem. Zvláštní krizový štáb složený z představitelů vnitra a armády totiž došel k závěru, že „pokud by došlo ke střetu, nemáme reálné šance“. Tak se 23. srpna dostavil do Gdaňska vicepremiér Mieczyslaw Jagielski, zplnomocněný k rozhovorům.

Několik dnů nato bylo vedení Komunistické strany Sovětského svazu požádáno o „konzultace“ ohledně možnosti založení svobodných polských odborů. 31. srpna pak za hrobového ticha z Moskvy podepisují vicepremiér Jagielski a Lech Walesa v gdaňské loděnici dokument, který ukončil více než dvoutýdenní okupační stávku ve více než třech stovkách polských továren. „Můžete jít domů,“ oznámil Walesa davu svých kolegů, kteří se shromáždili před správní budovou loděnic. „Na začátku jsem vám řekl, že když spolu budeme solidární, tak vyhrajeme. A vyhráli jsme.“ Hned první bod smlouvy, která to vítězství stvrzovala, zněl jako umíráček totality: „Uznává se za účelné vytvořit svaz nových samosprávných odborů, které by byly skutečným reprezentantem pracujících.“

Moskevská rada

Jakmile ovšem komunistům trochu otrnulo, snažili se vzniku nezávislých odborů ze všech sil zabránit. Místní úřady vykládaly gdaňskou dohodu a její ekvivalenty podepsané ve Štětíně a hornoslezském městě Jastrzebie tak, jako by se vztahovaly pouze na místa, kde byly uzavřeny. To v září 1980 vyvolalo další stávky. Soud, který novou organizaci registroval, změnil text jejích stanov - svévolně do nich připsal klauzuli o vedoucí roli komunistické Polské sjednocené dělnické strany a pasáže omezující právo na stávku. Přineslo to další protestní vlnu. Ale přes tyto obtíže vznikaly buňky Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita po celém Polsku.

V prosinci 1980 byly v Gdaňsku odhaleny monumentální tři kříže - pomník na počest zaměstnanců loděnic zabitých deset let předtím při rozhánění stávkujících armádou. Slavnost, které se vedle představitelů Solidarity a církve účastnili i vládní funkcionáři, probíhala pod hesly smíření. Smířlivost se objevovala také v oficiálních prohlášeních státní moci, kalily ji ovšem neustálé výpady proti „antisocialistickým silám“ v řadách Solidarity a stále agresivnější citáty z tisku sousedních komunistických zemí. 4. prosince americký prezident James Carter veřejně konstatoval, že „podél polských hranic dochází k bezprecedentnímu hromadění sovětských sil“. Den poté byli polští komunisté pozváni do Moskvy.

Rozhodnutí o intervenci ale nakonec - z důvodů dodnes ne zcela známých - nepadlo a polští soudruzi opouštěli sovětské hlavní město naprosto zděšeni. Chování sovětských vůdců totiž prozrazovalo jejich, mírně řečeno, velmi omezený kontakt s realitou. „Musíte využít dělníky a rozehnat antisocialistickou Solidaritu,“ radil například Leonid Brežněv polské delegaci. Háček byl v tom, že Solidarita tehdy sdružovala deset milionů osob a devadesát procent dělníků bylo jejími členy. Proto po moskevské poradě uzavřela obě křídla polské komunistické strany - liberálové a konzervativci (nazývaní „beton“) - spojenectví. Dovedl je k němu poznatek, že Rusové se v Polsku nechtějí přímo angažovat, a obrana moci je tudíž pouze na domácích silách, což vyžaduje jednotu.

Díky tomuto spojenectví byl pak v únoru 1981 polským premiérem zvolen ministr národní obrany generál Wojciech Jaruzelski (od října téhož roku také první tajemník PSDS). Těšil se podpoře jak u „liberálů“, kteří v něm viděli stoupence umírněného gierkovského komunismu sedmdesátých let, tak u „betonu“, který si jej vážil coby šéfa polské armády při invazi do Československa a při rozhodné pacifikaci vzbouřených pobřežních měst v roce 1970. Nahromadění civilních funkcí v rukou Jaruzelského bylo navíc provázeno postupnou militarizací státní správy. Armádní generálové jsou jmenováni ministry a náměstky ministrů. Vojáci se jako „pomocníci“ objevují také v komunálních orgánech.

Mezitím se téměř všechen veřejný život „dole“ reorganizuje. Své organizace nezávislé na komunistech ustavují umělecké a akademické kruhy. Vznikají politické strany. S nebývalou intenzitou se rozvíjí vydávání časopisů i knih. Po přijetí nového zákona o cenzuře (který mj. zavedl možnost označit v tisku místo a důvod zásahu cenzora, a dokonce i odvolat se proti němu k soudu) se na televizní obrazovky a plátna kin dostávají postupně všechny dosud zakázané filmy vyrobené po válce. Na celostátním sjezdu Solidarity, který proběhl na přelomu září a října 1981 v Gdaňsku, přijali shromáždění delegáti usnesení o potřebě změnit ekonomický systém na „více decentralizovaný“. Vydali také „Poselství pracujícím východní Evropy“, které bylo projevem podpory všem v komunismem ovládnuté východní části Evropy, kdo usilují o svobodu a obranu lidských práv.

Především se však gdaňský sjezd Solidarity stal jedním velkým svátkem demokracie a jejích postupů. Od té doby se totiž dokonce i na sjezdech PSDS staly pravidlem takové principy, jako tajné hlasování, schvalování programu zasedání všemi zúčastněnými, možnost promlouvat ad vocem atd. Stinnější stránkou života v Polsku byla ovšem ekonomická situace, která se i na poměry RVHP stávala dramatickou. V Lodži a řadě dalších měst se konaly „hladové pochody“. K lístkům na cukr, zavedeným už od roku 1976, se postupně přidávaly lístky na máslo, mouku, rýži, maso, uzeniny, prací prášky, mýdlo, benzin, alkohol, čokoládu a dokonce na boty (1 pár na osobu na půl roku).

I když za katastrofální nedostatek samozřejmě nemohly protesty organizované Solidaritou (všechny stávky od srpna 1980 do prosince 1981 trvaly dohromady jednu a půl směny v celostátním průměru), ale zavinil jej prostě kolaps socialistické ekonomiky v Polsku, komunistická propaganda vysvětlovala špatnou situaci „chaosem“ a „neklidem“ šířeným do společnosti z nových odborů. A měla v tom úspěch alespoň do té míry, že mezi lidmi zesílilo volání po vládě pevné ruky.

Bezmoc mocných

V noci ze 12. na 13. prosince 1981 provedl generál Jaruzelski „nejdokonalejší vojenský převrat v dějinách novověké Evropy“ - jak ve své knize Europe, a History píše britský historik Norman Davies. Během pouhých několika hodin totiž polská armáda bez jediného výstřelu obsadila převážnou většinu důležitých institucí a podniků, přerušila vnitrostátní spoje, zatkla téměř 40 tisíc funkcionářů Solidarity, z nichž asi jednu třetinu umístila v připravených internačních táborech. A přece, jak poznamenává Davies, „to bylo vítězství z nejiluzornějších“.

Generálové to poznali celkem brzo. Vzdor tomu, že svůj krok ospravedlňovali snahou zachránit národ před ruskou okupací a že jej ústy nového primase Józefa Glempa v podstatě podpořila katolická církev, narazil výjimečný stav na vytrvalý a úctyhodný odpor - nejdříve ve formě stávek a pak masových demonstrací organizovaných na jaře a v létě 1982. Tento odpor se armádě sice dařilo potlačit, ale určitě ne zlikvidovat. Zákaz nočního vycházení, masové represe, tisíce lidí donucených emigrovat, to všechno totiž jako „vedlejší účinek“ v mnohých Polácích probudilo cit pro liberum conspiro - právo konspirovat, bouřit se proti panovníkovi, jeden z pilířů někdejší šlechtické Rzeczi pospolité.

Asi osmi stovkám členů Solidarity, mezi nimiž byli někteří regionální i celostátní vůdci, se podařilo uniknout zatčení a skrýt se v ilegalitě. Tito lidé spolu s dalším zhruba čtvrt milionem osob přímo nebo nepřímo se podílejících na akcích proti výjimečnému stavu založili konspirační hnutí srovnatelné se Zemskou armádou za II. světové války. Dokonce ji díky technickému pokroku v mnoha ohledech předčili. Podle odhadů ministerstva vnitra činila například tzv. jednorázová výkonnost ilegální polygrafie v polovině 80. let kolem 1 milionu listů A4, což v konkrétním přepočtu znamenalo kolem 2 tisíc knižních titulů a brožur (v nákladu 5–6 tisíc exemplářů) a podobný počet periodických titulů v čele s listem „Tygodnik Mazowsze“, který vycházel v nákladu více než 20 tisíc výtisků. Proto, ač byl aparát polské obdoby StB rozvinut do rozměrů předčících dokonce teroristická léta padesátá, nepodařilo se mu vnutit Polsku „normalizaci“ situace.

Internovaní, věznění nebo skrývající se představitelé svazu podmiňovali jakékoli rozhovory se státní mocí rozhodnutím Lecha Walesy. Ten ovšem měl jedinou, zato podstatnou podmínku: opětovnou legalizaci Solidarity. Režim se chystal Walesu zavraždit, ale plány byly pozastaveny poté, co vůdce Solidarity dostal Nobelovu cenu (1983). A definitivně padly pod stůl rok poté, když vražda kněze Jerzyho Popieluszka ukázala nefunkčnost podobných teroristických metod: Popieluszkova smrt totiž, místo aby podle plánu zastrašila vlastenecky orientované kněží, zapříčinila značné rozšíření jejich řad.

V dané situaci nebyla bez významu ani stále hlubší ekonomická krize. Přes všechny režimní experimenty sahající od „soběstačnosti“ až po snahu otevřít komunistické hospodářství západním investicím na tom bylo Polsko čím dál hůř. Dokládaly to drastické nedostatky na trhu a s nimi související lístkový systém. Kromě politických příčin se i ekonomika nepochybně spolupodepsala na tom, že během 80. let opustil zemi téměř milion jejích obyvatel.

Konec impéria

Během už zmíněného 1. sjezdu Solidarity v Gdaňsku jeden z delegátů prohlásil, že brzy nastane doba, kdy „kremelský orloj zahraje polskou hymnu“. I když se jeho proroctví tenkrát všeobecně považovalo za projev typického polského velikášství, čas je beze zbytku potvrdil. Existence nezávislé mnohamilionové organizace a hlavně marný pokus o její násilnou likvidaci zasadily sovětskému impériu smrtelný úder. Během sedmi let výjimečného stavu se Solidarita nedala ani zničit, ani rozdělit. Další a další potlačené demonstrace a stávky sice prokazovaly trvající sílu vládnoucích, ale generál Jaruzelski i jeho armádní kolegové si jasně uvědomovali, že vítězství v jednotlivých bitvách bez šance vyhrát celou válku jsou s ubíhajícím časem stále beznadějnější. Protože ta jedna jediná prohraná bitva bude jistě poslední.

Jak praví staré přísloví - o bodáky se lze opřít, ale sedět se na nich dlouho nedá. Spouštěčem změn se staly stávky roku 1988. První vlnu na jaře ještě režim potlačil násilím, srpnovou sérii protestů však uklidňoval už Lech Walesa výměnou za slib vlády, že začne jednat s opozicí o dalším osudu Polska. Jednání - známá jako rozhovory u kulatého stolu - ovšem pro odpor stranického „betonu“ začala až počátkem února 1989. Ke změně stanoviska přiměla aparátčíky teprve hrozba demisí, kterou položili na stůl Jaruzelski a ministři všech silových rezortů jeho kabinetu.

Výsledkem dvouměsíčních diskusí byla dohoda zajišťující komunistům parlamentní většinu, post prezidenta, kontrolu nad armádou a policií a beztrestnost pro architekty i vykonavatele výjimečného stavu. Výměnou za tyto „jistoty“ získala opozice účast na moci v rozsahu, jaký si do té doby nikdo pod rudou vlajkou nedokázal představit. V letních volbách získali kandidáti Solidarity drtivou převahu ve všech volebních obvodech, kde jim dohoda umožnila kandidovat.

V srpnu 1989 stanul v čele vlády nekomunista, známý katolický intelektuál Tadeusz Mazowiecki, a vzhledem ke své funkci zaujal patřičný post i v Radě Varšavské smlouvy. Sovětský blok tak de facto přestal být blokem. V létě zasedla ke kulatému stolu s opozicí vláda v Maďarsku, které v říjnu přestalo být „lidovou“ republikou. Na to navázaly masové demonstrace ve východním Německu, a když tamní režim kapituloval, probudilo se i Československo. Železná opona pukla. Strašidlo komunismu přestalo - přinejmenším na čas - obcházet Evropou.

Rozhovor: Mohl jsem být okupant, říká Ota Hartman, ředitel firmy Ekoprojekt

Když koncem roku 1980 připravovalo vedení Varšavské smlouvy útok na Polsko, byl jste zrovna na vojně. Mohl jste se stát jedním z okupantů.

Ano. Prostě jsem náhodou zrovna nastoupil základní službu. Absolvent, četař, ženista. Vzpomínám si, že jsme se dívali na finále tenisového Davis cupu, hráli jsme s Itálií. Najednou se vrátil velitel roty a vydal zákaz opušťáků. Bylo jasné, že se něco bude dít.

Věděli jste co?

Jakousi vnitřní šuškandou jsme pochopili, že jde o Polsko, že tam můžeme vlítnout. Přišel rozkaz, abychom se přesunuli na severní Moravu, a nebylo o čem uvažovat. Pro mě to bylo zvláštní. Do té doby byl pro mě nejsilnější historický zážitek osmašedesátý rok a ruská okupace. Ruské vojáky jsem nenáviděl, a najednou jsem si uvědomil, že můžu být jako oni. Že to byli asi úplně normální kluci jako my.

Přemýšlel jste nad tím, co se bude dít, až jako útočící armáda překročíte polské hranice?

Nikdy ten rozkaz nepřišel. Bylo svým způsobem povzbudivé vidět strach lampasáků, že se něco takového stane. Do té doby měli plnou hubu ideologie a imperialistických nepřátel, ale teď najednou měli opravdu strach a vlastně nám nijak neveleli. My jsme přemýšleli nad tím, jak se z toho dostat. Věděli jsme, že jedna z cest polských emigrantů vede přes Švédsko, a doufali jsme, že dojedeme tak daleko, abychom mohli zdrhnout. Předpokládali jsme, že se přitom bude střílet, ale nikdy jsme nepřemýšleli, opravdu nás nikdy nenapadlo, že bychom po sobě mohli střílet s Poláky. Spíš jsem si myslel, že po mně budou pálit politruci a jim podobní, když budu zdrhat.

Jak vůbec českoslovenští vojáci vnímali Solidaritu a polskou opozici?

Nám politruci pořád říkali takové ty otřepané fráze, že Poláci nikdy makat nebudou, že na ně budeme doplácet, že jsou to kšeftaři a Polky že jsou děvky. My jsme moc nevěděli, co bude. Ale uvědomoval jsem si, že kdyby se něco stalo, tak by se asi Poláci bránili. Že vědí, co chtějí. Ne že by se stáhli a vzdali to jako my v osmašedesátém.

Nakonec jste rozkaz k útoku nedostali. Byl jste pak někdy v Polsku?

Mnohokrát. Vzpomínám si hlavně na dny české nezávislé kultury ve Wroclawi počátkem listopadu 1989. Oni tam už měli relativní svobodu, ale zároveň všechno na lístky. Nezapomenu, jak mě pozval můj hostitel na večeři a já si pak uvědomil, že jsme projedli jeho měsíční lístkový příděl na maso, stejné to bylo s benzinem. Nebo si vzpomínám, jak Poláci parkovali svá auta mimo centrum, aby tam mohli odstavit své vozy Češi, kteří na wroclawský festival přijeli.

Autorka je překladatelka