Národní obranářství má nutně takový rys, že si jako předmět své obrany vybírá věci, které stojí za to bránit ze všeho nejméně. Česká kuchyně - tedy alespoň její současný stav - je jedna z nejhorších na světě. V bezduchosti se českým pokrmům vyrovnají snad jen americké obložené žemle nebo ruská solená treska. Pravděpodobně nikde v Evropě se nejí věci tak evidentně nezdravé, což by nebylo to nejhorší, ale zároveň tak nevábně upravené a po všech stránkách neestetické. Veřejné jídlo se v Čechách a na Moravě často podobá jakési odpuzující vulgární hmotě, které se citlivější žaludek brání, hrubá břicha po ní však navykle touží. Snad proto se hned zvedne povyk, objeví-li se jen v lehkém náznaku, že by některé zdejší obzvlášť morbidní delikatesy (např. utopenci) měly být aspoň přejmenovány. Jiným předmětem obranářství je například mýtus o laskavém a mazlivém českém humoru, který tvoří s bídnou českou kuchyní komplementární dvojici. Mimochodem, v obou případech se jedná spíše o produkt posledních kolektivistických desetiletí než o dílo hlubší historické tradice. Speciálním případem české apologetiky je ale třeba také víra ve specifické kvality domácího televizního seriálu. Je to názor široce sdílený, knižně ho shrnuje publikace Televizní seriál a jeho paradoxy od Miloše Smetany (vydalo nakl. ISV, 180 s.). Autor v ní předkládá ideální příběh žánru, který se jako biologický endemita - tedy jev zcela původní a nikde neopakovatelný - na konci 50. let objevil v prostředí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu