Kdysi se tu žilo blaze

Bývalo to prý jedno z nejkrásnějších míst, chlouba Slezska, centrum významných teologů. Teď je to ponurý a chudý zapadákov, ztracený kdesi u hranic s Polskem. Najít ránu, která Osoblahu kdysi srazila, není těžké. Ale jak to, že to zranění pořád nejde vyléčit?

Dělo a klid

Začíná se rozjasňovat a mraky propichují odpolední paprsky slunce. Cesta do tisícihlavé Osoblahy, vzdálené třicet kilometrů od Krnova, je v něčem zvláštní. Teprve po chvíli to člověku dojde. Přestože je všední den a auto se řítí po silnici směřující k hraničnímu přechodu s Polskem, nemíjíme skoro žádné jiné vozidlo. A nad cestou lemovanou lesy a loukami, ošperkované sem tam kamennými kříži, se rozprostírá nezvyklý klid. Měšťákovi začíná plesat srdce, pustá krajina vyvolává romantické představy. Za cedulí s nápisem Osoblaha ale berou všechny představy zasvé.

Ještě před šedesáti lety tu stály barokní domy z poloviny osmnáctého století, radnice, dva kostely, biskupský dům a synagoga obklopená jednou z nejdochovalejších židovských čtvrtí vůbec. Část tehdejších pamětníků zahynula v komorách nacistického holocaustu, zbytek byl po válce „odsunut“ do Německa. Nikdo z nich by dnes svůj tehdejší domov nepoznal. Osoblaha sice byla prvním místem v Československu, které sovětská vojska osvobodila. Během pětidenních bojů mezi ustupujícími Němci a Rudou armádou na konci války ale byla jako jediná obec totálně…