Rychlost a slzy

Do českých kin opožděně uváděný film Pedra Almodóvara Vše o mé matce je nejen dosud nejlepším snímkem svého autora, ale také příležitostí zjistit, jakým směrem se na přelomu století ubírá celý žánr melodramatu, jehož síla jako by rostla úměrně vyčerpání jak tragických, tak komických námětů hraného filmu. Melodrama, stojící mimo alternativu strachu a smíchu, těží v současné civilizaci především z toho, že je vlastně naruby převráceným dokumentem: melodramatický příběh je absolutním výrazem lidského nitra a citů, které jsou jeho věčně proměnlivým počasím. A jakkoli jde o žánr, jenž v Čechách nepřestává vzbuzovat jisté rozpaky, jeho postavení dědice sentimentálního románu 18. století stejně jako již úctyhodná vlastní filmová minulost činí jakoukoli obhajobu zbytečnou.

Barokní záhyby děje

Oproti zředění děje, z něhož vychází falešná tajemnost horších filmů Antonioniho či Tarkovského, je melodramatický děj naopak do krajnosti přeplněn. Jeho prvním přikázáním je rychlost, jejíž nositelkou jsou zákruty děje stejně jako emoce, které předcházejí rozumovému úsudku. Od režiséra vyžaduje melodrama jak odvahu postavit se proti výrazovému minimalismu, tak schopnost skloubit vyhraněný intelektuální postoj se zdánlivě neřízenými city toho nejtěžšího kalibru. Druhým přikázáním melodramatu je proto štědrost, neboť silné emoce je třeba promítnout do příběhu, jenž obsahuje látku na pět nebo šest „normálních“ filmů. Barokní záhyby snímku Vše o mé matce se odvíjejí…