Žádný dům ze skla

Ať už si o papežově vystoupení myslíme, co chceme, pro církev měla jeho slova přelomový význam. Po bezmála dvoutisíciletém trvání církev konečně připustila, že se může mýlit. Dokonce i v postojích, které se dříve zdály být neotřesitelné a za něž si mnozí katolíci v minulosti vysloužili pochvalu církevních hodnostářů. No co, řekne si člověk stojící mimo církev, to jsme věděli už dávno. Kdyby církev nebyla tolik zahleděná do sebe, možná by to věděla také.

Násilí ve jménu víry

Velkou nevýhodou, ale zároveň velkou šancí každé omluvy je, že se k minulosti obrací s nadějí, že viník se ze své chyby poučil a pokusí se jí napříště vyvarovat. To ostatně církev vyžaduje i od křesťana, který u ní žádá Boha o odpuštění svých vin. Předpokládali bychom, že se církev od dob „násilí ve jménu služby víry“, jak v projevu řekl papež, od dob inkvizičních procesů, exkomunikací a politikaření nějak zásadně změnila. Vidíme-li hlavní změnu v tom, že dnes již nehoří hranice, pak tomu tak určitě bude. Pokud se ale jedná o změnu vnitřního postoje, zdaleka není možné o nějakém „kopernikovském obratu v církvi“, jak označuje papežovu omluvu italský tisk, mluvit. Nahlédneme-li do některých církevních struktur dnes, zjistíme, že „násilí ve jménu služby víry“ trvá pořád. Dál jsou někteří v církvi nežádoucími osobami, protože mají jiné názory, dál jsou někteří autoři zakazováni a nesmějí publikovat. Mučící nástroje byly vystřídány psychickým nátlakem a vydíráním. ("Myslíš si něco…