0:00
0:00
Kultura28. 2. 20007 minut

Nebe, peklo, ráj

Astronaut

Poslední film Davida Lynche naznačuje, že se režisérova tvorba vyvíjí ve spirále. Vztah Příběhu Alvina Straighta k předešlému snímku Ztracená dálnice zjevně opakuje poměr Sloního muže k prvotině Mazací hlava. Dokonalá kontinuita se staršími díly se přitom projevuje jak v rovině obsahové, tak v rovině technických postupů, zejména pokud jde o vedení kamery a střih, jehož autorkou je stejně jako ve Ztracené dálnici scénáristka a producentka Mary Sweeneyová. Stále tedy platí, že Lynchovy filmy fungují na principu uzavřeného světa, jehož zmenšený rozměr může tvůrce ovládat zvenčí a zcela svobodně v něm zacházet s klíčovými momenty příběhu. Tato eliptická uzavřenost činí z každého režisérova díla model sestupu pod práh lidské řeči, ke zdroji univerzálního filmového výrazu. Odtud též zneklidňující absence úplného vysvětlení zápletky, která charakterizuje The Straight Story („přímočarý příběh“) stejně jako jiné Lynchovy filmy.

Svatá americká rodina

↓ INZERCE

Na začátku Lynchových snímků dochází obvykle ke změně měřítka, provedené zároveň pomocí střihu a pohybu kamery. Toto uzamykání děje do názorně vytčených mezí, jimiž jsou buď hranice kosmu, nebo povrch lidského těla, se v Příběhu Alvina Straighta odehrává exemplárním způsobem. Na záběr hvězdného nebe, které vyplňuje celé plátno, navazuje úvodní scéna s Dorothy, během níž kamera sestupuje až na trávník u Straightova domu. Tento posun je stejnou cestou od krajů vesmíru do mikrokosmu příběhu, jakou byl vstup…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články