Teď, anebo nikdy

Po rozpadu skupiny Plastic People v roce 1988 jsem vyměnil bubny za plátýnko, váleček a černou barvu. Stal se ze mě tiskař samizdatového časopisu Revolver Revue a Sport. Dobrodružství pronásledované rockové skupiny nahradilo dobrodružství zatemněné místnosti, hromádek potištěného papíru a konspiračních schůzek. Došlo i na letáky a obvinění z výtržnictví, podzim osmdesát devět nevypadal nejlépe. Ivan Jirous a další byli ve vězení, veškeré protesty režim surově potlačil. Něco ale bylo ve vzduchu: se zadostiučiněním jsem se díval, jak vlak plný východních Němců odjíždí z libeňského nádraží na Západ. Totalitní režim povolil, posedla nás netrpělivost. Pak přišel sedmnáctý listopad a věci se daly do pohybu. Hned druhý den se nás sešlo několik z okruhu různých samizdatů v kavárně Slavia. I když situace nebyla jasná, byli jsme rozhodnuti napřít veškerou energii do konečného pádu komunismu. Tak vzniklo Nezávislé tiskové středisko a Informační servis. Ještě ten večer bylo první číslo nového listu hotové. I když jsme padali únavou, ihned jsme se rozprchli kolportovat ho po městě. V ulicích vypadalo všechno zdánlivě při starém: lidé mlčky a se sklopenými hlavami spěchali do práce. Něco se ale přece jen dělo, nikdo veřejně nabízenou tiskovinu neodmítl. Ve vzduchu bylo cítit vyčkávavé napětí. Říkal jsem si: teď, anebo nikdy. Revoluční události nabíraly na spádu, naše dobrodružství pokračovalo novou etapou. Redakce Informačního servisu se přestěhovala do Galerie u Řečických. Naše řady…