Co může a nemůže Boris Jelcin

Kdyby se například ve Velké Británii či Německu vystřídali za rok a půl čtyři premiéři, hovořilo by se o hluboké krizi moci. V Rusku se z takového tempa již stává rituál. Po Černomyrdinovi, Kirijenkovi a Primakovovi opustil čelo vlády po pouhých třech měsících v úřadě i Sergej Stěpašin. Kde hledat příčiny a souvislosti?

Stěpašin a Dagestán

Minulý týden poznamenaly Rusko dvě události, jež spolu souvisejí více, než bychom si mohli myslet. Tou první bylo právě „neočekávané“ odvolání Stěpašina a jeho nahrazení Vladimírem Putinem. Tou druhou pak aktivita islamistických rebelů v severokavkazském Dagestánu.Na rozdíl od předchozích personálních rošád tentokrát označil prezident Jelcin fyziognomicky nepříliš výrazného Putina za „následníka trůnu“, a tím i za svého „koně“ pro prezidentské volby roku 2000. Dlužno říci, že tytéž spekulace, navíc zřejmě přiživované samotným Kremlem, kolovaly i o Stěpašinovi. Stěpašin, stejně jako jeho předchůdce Primakov, byl nucen dementovat „zaručené“ zprávy o tom, že hodlá kandidovat na úřad hlavy státu.Změny se již staly tradicí éry „jelcinokracie“, či spíše vlády jeho „rodiny“ nebo „domácího politbyra“. Překvapují tak málo, že USA nyní reagovaly jen diplomaticky korektním prohlášením: jsou připraveny ke spolupráci s další ruskou vládou. Přitom je zřejmé, že Rusku tyto změny nepřidávají ani na stabilitě, ani na serióznosti. Významnější než samy změny je však zřejmě skutečnost, kdo je kým zaměňován. Zde musíme konstatovat…