Co budeme dělat

NATO je padesátileté. Vzniklo spolu se studenou válkou a železnou oponou, která Evropu a svět rozdělila na dva bloky. Po desetiletí byly jeho členské státy na českých štábních mapách vyznačeny jako území nepřítele. Proto se u nás také přikládal historický význam půlstoletí Aliance, vzpomínanému 24.-25. dubna ve Washingtonu za přítomnosti České republiky coby formálního člena. Tím spíše, že washingtonský summit měl současně přinést odpověď na otázku, čím NATO ve skutečnosti je, respektive čím chce být půl století po svém vzniku.Dnes totiž existuje „staré“ a „nové“ NATO. To „staré“ nadále zajišťuje svým členům bezpečnost ve světě zbraní hromadného ničení, expanzivních diktatur, terorismu. To „nové“ posiluje společnou bezpečnost spoluprací s Ruskem a Ukrajinou, projevuje otevřenost vůči přijímání dalších států, neslouží jen ochraně vlastních členů, ale i jiných zemí či komunit - důkazem budiž aktivní účast na řešení kosovské krize.

Nová stará Aliance

Hned na počátku je třeba zdůraznit, že závěry washingtonského summitu neobsahují žádný podstatný posun akcentů směrem k jakémukoli z výše zmíněných postojů - k tradičnímu či ofenzivnímu, otevřenému pojetí bezpečnosti členských států. Ve Washingtonu totiž byly zachovány celkem tři ze čtyř bodů dosavadní strategie Aliance, které zvýrazňují, že NATO plní, jak doslova praví jeden z těchto bodů, „funkci odstrašování a obrany proti každé hrozbě agrese směřující proti jakékoli zemi NATO“.Na druhé straně…