Rebel a mýtus Túpac Amaru

Pojednání o dějinách velkých předkolumbovských říší, aztécké, mayské a incké, většinou končí dramatickými okolnostmi španělského vpádu v 16. století. Domorodí vládci umírají, jejich sídelní města se mění v hromady trosek a další běh událostí už určují conquistadoři. Všichni indiáni však zdaleka nebyli vyhlazeni a také jejich kultura se rozhodně nepřestala rozvíjet ze dne na den. Během následujících staletí nuceného soužití potomků původních obyvatel s potomky dobyvatelů můžeme sledovat prolínání importovaných evropských vlivů s domácími tradicemi. V Latinské Americe vznikaly a rozvíjely se nové kultury a mentality, tak jako se ze spojení bělochů, černých otroků a indiánů rodili míšenci.Dvojí dědictví poznamenalo i osudy kasika (místního náčelníka) vesnice Tungasuky v místokrálovství Peru. José Gabriel Condorcanqui (1738–1781) byl míšenec a manžel míšenky, nelegitimní dcery venkovského faráře, přesvědčený katolík vychovaný v jezuitské koleji a milovník strunných nástrojů a evropské hudby. V roce 1780 rozpoutal povstání, které stálo životy sto tisíc indiánů a třicet tisíc bělochů. Prohlašoval se za loajálního poddaného španělského krále, ochránce katolické církve a zároveň nástupce posledního domorodého panovníka, inky Túpaka Amarua. Dnes je nazýván střídavě předchůdcem peruánského nacionalismu, indiánským vlastencem a sociálním reformátorem. Zatímco historikové stále intenzivně diskutují o jeho záměrech, stal se „Túpac Amaru II.“ symbolem využívaným levicovými teroristy,…