Anděl

Poslední kniha Jáchyma Topola se jmenuje jako jedna velká křižovatka na pražském Smíchově - Anděl. Můžeme ji označit jako novelu nebo román, je na pomezí obou útvarů a vydalo ji v loňském roce nakladatelství Hynek s doprovodem ilustrací Michala Cihláře. Nechci prorokovat, co od Jáchyma Topola uvidíme napříště, ale Anděl vzbuzuje silné zdání, že jím autor cosi dovršil a že se po této křižovatce zabývá přehozením výhybky.

Zrcadla na Smíchově

Dojem dovršení ovšem vzbuzuje Anděl výhradně obsahově a v rovině „poslání“. Tvárně působí na pozadí toho, co jsme od Jáchyma Topola četli předtím, hlavně svými kontrasty.Topolova Sestra, jeho první román, který dodnes působí nutkavě jako cosi nového, představuje v české literatuře vzácnou výjimku tím, jak je v něm prožíván životní prostor, s jakou samozřejmostí si v něm příběhy i lyrické události a pásma osvojují prostupnost světa a jak se v něm větví, jak se vracejí a znova vyrážejí do jeho otevřenosti. Anděl tvoří i v tomto ohledu kontrast proti Sestře už tím, s jakou určitostí je příběh zakotven ve svém topografickém vymezení, jak je v něm sevřen a jak jsou v něm uzavřeny všechny jeho symbolické přesahy, jak je jim v tom vymezeném prostoru volno. Smíchovskou křižovatku Anděl, jedno z nejbarvitějších, nejcharakterističtějších a konvenčně vzato prý „nejošklivějších“ míst Prahy, které je dějištěm téměř celého příběhu, autor opatřil i historickým zázemím. Je to anekdotické vyprávění o bohatém měšťanovi, který koupil do všech domů velká zrcadla a poskytl tak lidem poprvé pohled na vlastní podobu. Nebývalá zkušenost vyvolala v celé čtvrti salvu smíchu, a tak dostala čtvrť svůj název. Směšnost prvního sebepoznání, která překlene jen první náraz setkání s bludnou povahou lidské existence, dobře zapadá do sevřeného okruhu významů, které tu autor směstnal. Vymezenost prostoru přitom neznamená „malost“, jakou by u mladého prozaika mohla mimoděk znamenat, kdyby byl Anděl býval napsán dřív, než autor vyzkoušel své výrazové možnosti a svá prostorová tykadla románem Sestra.

Varovné navštívení

Malá rozloha „krajiny“ poslední Topolovy knihy a její zřetelné vymezení ladí dobře dohromady se sevřeností a úsporností stylu, jakým je napsána. Soulad obou těchto faktorů kromě toho posiluje osudovou neodvratnost konce, která tu od začátku hrozí a potvrdí se pohromou, překračující všechna nachystaná očekávání.Když je po všem, daří se nám shrnutí jednotlivých stadií do tak zřetelných zkratek, až se podivíme, v jaké míře živost příběhu, intenzita detailů a síla jednotícího děje skrývala prastaré archetypální vzorce, které z toho čpavého terénu vzlínají v duchu pravidla „všechno je jinak“. Křižovatka Anděl je Sodoma, hmotařství je zkáza, honba za věcmi z tohoto světa přehlušuje znamení sesílaná shora, vidina blaha tak jako blaho samo jsou zplozenci pekla a krása je jejich korunou.Už v ohlasech Topolova románu Sestra zaznělo slovo „apokalypsa“ a zcela apokalypticky zněl už dva roky před Sestrou název jeho básnické sbírky V úterý bude válka. Nejinak vyznívá závěr jeho poslední knihy Anděl. Kdo se po jejím přečtení vrátí na začátek, toho v takovém názoru utvrdí první kapitola, jež mu při druhém čtení vyzní jako úvodní akord skladby v tomto duchu se vší určitostí, kterou posiluje i název kapitoly závěrečné, který zní Nebe. Že jde o budoucnostní fikci, v tom nás utvrzuje i takový detail, že autor alespoň na dvou místech uvádí jako čas, kdy se příběh odehrává, rok 1997. Hrozba tedy teprve vrcholí a mnohoznačný název smíchovské křižovatky poukazuje k příběhu o varovném navštívení.Neubráníme se dalšímu srovnání Anděla se Sestrou. Zatímco v Sestře se proud textu valí jako rozvodněná řeka, jednotlivé její kapitoly jsou rozlehlé a tematické linie se v nich střídají volně a bez rozpoznatelného řádu, Anděl je vystavěn z kapitol, které svou sevřeností, úspornou skladbou, zřetelnou tematickou členitostí a v neposlední řadě i díky markantním, úderným názvům působí téměř jako samostatné povídky.Topolův drsný, trochu dřevěný jazyk se strmými elipsami a úderným, ježatým slangem působí tentokrát o to barvitěji, oč různoroději jsou napsány jednotlivé kapitoly. První z nich, Ukradené Jezule, uvádí čtenáře do prostředí Anděla jakoby prudkým otevřením opony a vrhá ho do středu hemžení, zatímco například pátá kapitola Plán plátu je soustředěna na jedinou osobu, kterou portrétuje hustým proudem faktů, informací a akcí. To dohromady tvoří celistvou a živou figuru z vnějšího pohledu a z distance, která napovídá, že tenhle bývalý trafikant a novopečený podnikatel vůbec žádné nitro nemá, je plně tím, co vlastní a co dělá rukama. Hlavní protagonista příběhu Jatek a ti, se kterými se tak či onak, rád nebo proti své vůli, leč silou nutnosti, plynoucí z podobného způsobu života, druží, jsou naopak obdařeni výhradně životem vnitřním, jehož nezvladatelná nutkání kontrastují s naprostou strnulostí životních funkcí, směřujících do jejich okolí. Tento nesoulad vnitřního varu a vnější nehybnosti, tento autismus či ochromenost jsou zřejmě světem drogomanie, které se Jatek brání, přestože ho psychická porucha žene do jeho středu.Výraz „psychická porucha“ ovšem v této souvislosti zní jako trestuhodná banalizace, protože Jatekovy vidiny krve patří do tkáně metaforických přesahů této knihy, a to dokonce silněji než ostatní prvky obraznosti. Závěrečnou kapitolu zatěžují podle mého názoru dva motivy, které autor, zdá se mi, nevyřešil. Vrchní sestra v porodnici, která v zápletce sehraje malou, ale důležitou roli, působí jako strašidelný stín z expresionistického filmu. Druhý problém vidím v příběhu Nadi. Je to krásná postavička s náběhem uceleného lidského osudu, jehož konec však postrádá poslední nutnost. Nadina vražedkyně je tu sice uvedena explicitně, ale nevěřím tomu. Konec se tříští s jinými nápověďmi, jichž záhadnost utracenou Naďu obklopuje. Osud zůstal nedovršen - byl jenom přerušen.

Autor je literární kritik a překladatel.