Generalissimus a král

Dvacátého listopadu 1975, přesně před dvaceti lety, zemřel šéf tehdejšího Španělského státu, generalissimus Francisco Franco Bahamonde (* 1892). Jeho odkaz lze shrnout do dvou vět: „Zanechávám všechno svázáno, a to dobře svázáno!“ a na adresu budoucího krále Juana Carlose: „Výsosti, prosím vás pouze o to, abyste uchoval jednotu Španělska.“ Dodáme-li, že Frankovo umírání bylo nejen patriarchálně pompézní, ale především z lidského hlediska až zrůdně tragické, nabízí se nám téma k dalšímu románu o agoniích diktátorů. V jedné řadě můžeme jmenovat například Stalina, Hitlera, Brežněva, Ceaušeska, Somozu a mnoho dalších.Ve Frankově případě šlo o nelidský závod s časem, respektive o to, aby se Franco dožil 26. listopadu, kdy měl vypršet mandát tehdejšího předsedy kortesů (španělského parlamentu). Frankův klan, rodina a jeho zeť, lékař Cristóbal Villaverde, do poslední chvíle doufali, že by mohli zvrátit Frankovo rozhodnutí o nástupnictví Juana Carlose, a tak zabránit předpokládané demokratizaci. Ve svých bláhových iluzích ovšem podcenili politickou realitu, váhu legitimistické tradice a prostý biologický odpor lidského těla, trýzněného opakovanými chirurgickými zákroky. Frankova agonie byla krutá.

Vyjasnit si pojmy

To, co Franco odkázal Španělsku a světovým dějinám, patrně nelze shrnout pod jediný a ideově jednoznačný pojem. Už proto, že osud - možná více než vlastní volba - ho postavil přímo do ohniska ideologie dvacátého století. Na pomyslné…