Paříž

Jestliže vyšli do pařížských ulic společně pacifisté a skinové, stařičtí pétainovci a gaullisté, anarchisté a ultrapravičáci, islámští fundamentalisté a radikální katolíci, zelení a hnědí, antirasisté a antisemité, budiž. Že ale společně pochodují i sekty tak tradičně nepřátelské jako marchaisovi stalinisté, z komunistické strany vyhození „rekonstruktéři“ a Krivinovi trockisté, to už je opravdu nevídané. Minulý týden se jich přesto v Paříži sešlo na 20.000. Takováto nesourodá shromáždění mají ovšem jeden háček - není řečníka, který by uspokojil všechny. Je proto nutné vystačit si s jednoduchými hesly „Válka je svinstvo“, „Nechceme umírat pro petrolej“, „Ami go home“, s kravály a rozbíjením výkladů.

Nicméně hnutí proti válce za osvobození Kuvajtu má své představitele. Syn a vnuk de Gaulla, populista Le Pen, katolický biskup Gaillard (zastánce sandinistů), muslimský (dříve marxistický) filozof R.Garaudy, vedoucí hnutí „SOS rasismus“ Herlem Désir, socialistický poslanec a vůdce směru „Nová škola socialismu“ J.Dray a šéf komunistů G.Marchais tvoří vskutku nesourodou společnost. Přesto Saddám Husajn každého tak trochu uspokojuje: je socialista, autoritární, sociální, národní, náboženský, protiamerický, antiimperialistický, antisionistický, antisemitský a co hlavně, jak sám prohlašuje, vůdce chudých zemí třetího světa.

Jak se v takovém panoptiku vyznat? Jestliže se stejná hesla zdůvodňují naprosto rozdílně, lze se obávat, že hledání pravdy patrně nebude koníčkem…