600.000 Maďarů

Po pádu totalitních režimů u nás i v Maďarsku se znovu objevuje zájem o problematiku menšin. Na jedné straně se v nich probouzí potlačovaný, oprávněný pocit křivdy, a to nejen té společné, ale i specifické. Toho obratně využívají nové politické síly. V rámci předvolební kampaně píše maďarský exprezident Mátyás Szürös dopis Václavu Havlovi, kde (cca 14 dní po vzájemném setkání) žádá vyřešení problému; nový ministerský předseda József Antall v inauguračním projevu prohlašuje, že se v duchu cítí být premiérem 15 miliónů Maďarů atd., nemluvě už o tom, jak obdobné projevy interpretuje tisk.

Činí se ovšem i druhá strana: síly, které stály u zrodu pamětní desky dr.Tisa, hovoří o maďarizaci(!) jižního Slovenska, o útlaku slovenské menšiny v této oblasti a žádají výlučné zavedení slovenštiny na celém území Slovenské republiky. I zde odvádějí pořádný kus práce novináři.

Jako Maďar původem z jižního Slovenska, který již patnáct let žije v Praze, považuji za nezbytné se k problematice nacionalismu vyjádřit v naději, že se mi podaří alespoň naznačit mechanismus, kterým se řídí.

Český přístup k tomuto problému charakterizuje především značná rozpačitost, způsobená dlouhodobou neinformovaností. Nemyslím, že to platí všeobecně: soudě podle přesné a citlivé analýzy roku 1968 z pera současného českého premiéra Petra Pitharta autor velice dobře chápe psychologickou podstatu nacionalistického cítění. Nelze mu dost dobře vyčítat ústupky před slovenskou politikou. Zrušení…