Média

Stalo se poslední dobou národní hrou, že se navzájem voláme ke slušnosti. Se slušností je problém, že kodex, na který se přitom apeluje, nejenom není nikde vyvěšen, ale především příliš nefunguje ve své nepsané, leč podstatné podobě - bez níž je ten psaný jen kusem papíru. Slušnost je formální povahy, takže už se při ní neodehrává etické rozhodování. Má umožňovat hladký chod jednání za opakujících se rutinních situací. Zde je problém, že zdaleka ne všechny nerutinní situace se dají zvládat uplatněním morálních kritérií. Je důležitá rovina sociálního jednání, která by neměla být regulována ani formalizovanou slušností, ani existenciálně prožívanou etikou, ale sociální racionalitou, založenou na rozpoznání rolí a respektování jejich vzájemných vztahů.

A zde jsou dva příklady, od nichž jsem vlastně k těmto obecnějším úvahám došel. Příklad první. Státní televize dlouho vytloukala kapitál z toho, jak poukazovala na neochotu politických stran překročit meze vlastních monologů a vstoupit před kamerami do předvolební diskuse. Když však nakonec na dva takové dialogy došlo, ukázalo se, že televize nabízela právě jen ty kamery. Místo schopnosti profesionálně podněcovat dialog, aniž se přitom podvazuje jeho autenticita, se nám dostalo z úst redaktorek umravňujícího. Když redaktorka po jedné ze svých samolibých poučovatelských tirád konečně udělila slovo jednomu z budoucích politických vůdců, vzal si je redaktor, taky si zařečnil a pak dal slovo - někomu jinému. Byla to…