Už pár let je stále evidentnější, že se západní debata posouvá do střetu dvou extrémů. Jeden ultrakonzervativní a druhý progresivní. Vše, co je mezi tím, se ztrácí v bouři argumentů - a lidé, kteří se na žádné ze stran necítí dobře, působí jako zrádci pro oba kouty.
Tak trochu to ilustruje rovněž debata kolem textu české spisovatelky Bianky Bellové, která napsala, proč není feministkou. Necítí se být totiž diskriminována, nikdo ji neobtěžuje a žije v rovnoprávném vztahu. Ačkoli v textu několikrát zdůraznila, že mluví pouze o své zkušenosti, vyčítá se jí, že když zrovna ona je úspěšná, dobře se vdala a je krásná, neznamená to, že jde o univerzální pravidlo. To však autorka netvrdí, její zkušenost je ryze osobní, a je tudíž stejně pravdivá jako zkušenost žen, které mají jiný, možná smutnější osud.
Problematická je však druhá část jejího textu, kde se i ona pouští do zobecnění. Feministky se podle jejího názoru nesnaží pomáhat ženám, které třeba trpí v muslimských rodinách, což ona sama dělá. Tady je patrné, že prostě nemá dostatek informací. To, že jsem já až doteď neslyšel o jejím angažmá, přece není její problém, ale můj. České feministky neřeší vpouštění do dveří, jak naznačuje, ale obhajují pro spoustu lidí nezpochybnitelný fakt, že si ženy mají o sobě formou spravedlivějšího zastoupení rozhodovat samy a mají mít – například v práci – stejné podmínky jako muži. A stejně tak se vyjadřují na obranu žen z jiných kultur. Pokud to paní Bellová neví, není to tedy chyba feministek, ale její.
Gendermani našich časů
Kvůli zásadní neshodě v tomto bodě by šlo text Bianky Bellové odmítnout, ale já bych raději mluvil o té části, kde jí rozumím. A která je podle mě důležitá. Úspěšná spisovatelka nám tu říká: necítím se jako oběť a nechci tak být vnímána. A bez ohledu na naši pozici v debatě o postavení žen ve společnosti právě tenhle hlas potřebujeme slyšet.
Jedině pestrá škála argumentů a zkušeností nám pomůže vytvořit reálný obraz světa. Pakliže budeme tvrdit, že jsou tu jen oběti, nebudeme říkat pravdu - a nebudeme srozumitelní pro lidi s jiným názorem, jinou zkušeností. Ti se pak cítí být tlačeni někam, kam nechtějí patřit.
Je rovněž otázka, jestli permanentní zobrazování žen, kterým někdo ubližuje, nevyvolá opačný dopad, než je zamýšlen. Tedy že ženy budou považovány za slabé, a tudíž vyžadující zacházení, jako by byly nesvéprávné. Tento pocit posilují i termíny jako „toxická maskulinita“, který funguje stejně jako termín, který většinou používá druhá strana - „politická korektnost“. Jde pouze o nálepku; některé uráží, jiným přijde směšná, ale hlavně ničemu nepomáhá.
A podobně funguje i udělování ceny Genderman. „Smyslem iniciativy Genderman je snaha pomáhat mužům vymanit se z dobové patriarchální role a díky tomu žít svobodněji, a přitom férověji ve vztahu k ženám,“ stojí na webových stránkách a dále se tu uvádí: „Cílem soutěže je zviditelnit a propojovat muže, kteří veřejně odmítají sexismus a sami přemýšlí, co by muži mohli/měli/musí učinit.“
Vůbec nepochybuji o dobrých úmyslech, ale jinými slovy se tu dává cena za něco, co by mělo být naprosto samozřejmé. A pro mnohé muže také je. Iniciativa Genderman ovšem vzbuzuje dojem, že jde jen o ojedinělé případy.
Jsem přesvědčen, že naše společnost se brzy změní k nepoznání. Nastává období, kterému s nadsázkou říkám století žen. Každý, kdo pozorně sleduje pohyby v západní společnosti, vidí, jak jsou ženy stále úspěšnější, aktivnější, sebevědomější. Tento postup naštěstí nelze zastavit. Naše společnost nebude nutně lepší, když budou mít ženy silnější hlas v byznysu či politice, protože neplatí, že by byly lepší než muži. Jen bude férovější, protože neexistuje jeden jediný relevantní argument, aby neovlivňovaly dění stejně jako muži.
Tento pohyb však nepotřebuje umělou argumentaci ani termíny, které vzbuzují rozpaky - a už vůbec ne vytváření dojmu, že muži mají být oceňováni jen za to, že nechtějí mít ženy doma u plotny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
