Ženský bojkot „mužských“ debat je slepá cesta

Mají ženy odmítat účast ve veřejných a mediálních debatách, které se účastní jen muži? Během posledních deseti let, kdy jsem byl spoluorganizátorem a moderátorem desítek panelových debat a kulatých stolů, mě permanentně pronásledovala otázka: „A máme tam dost žen?“ Za prvé proto, že kolegyně, na které vždy ležela hlavní váha organizace, je z přesvědčení strážkyní genderové rovnováhy, za druhé prostě proto, že nemít v debatě o vzdělávání ženu je trapné. Už vzhledem k tomu, že jde o obor feminizovaný tak masivně, že si na to permanentně stěžujeme.

Mohu tedy potvrdit všechny překážky, které uvádějí autorky Silvie Lauder a Kateřina Šafaříková v novém Respektu v článku A co si myslí ženy - a jež jsou důvodem, proč se ženy v mediálních debatách objevují sporadicky. Ano, ženy častěji nemají čas. Ano, debaty bývají úpolový zápas, a tedy prostředí, v němž se lépe cítí muži. Ano, muž jde do debaty, když ví alespoň něco, žena váhá, dokud neví „skoro všechno“. Ano, ženy nerady odpovídají „na zavolání“, což je kromě psaného textu nejčastější první vstup do mediálního světa, protože mají obavy, že nebudou dostatečně pohotové a někdo je přistihne, že něco nevědí. Shrnuto: muž, zvláště starší, je ochoten komentovat víceméně cokoli, i to, co s jeho odborností souvisí jen vzdáleně, žena obvykle váhá i v rámci svého oboru. Individuální rozdíly jistě existují, ale tato generalizace je pro orientaci v problému přesto užitečná.

Přidal bych ale další detaily. Ženy, zvláště mladší a genderově uvažující, jako účastnice panelových diskusí častěji řeší, zda jim „není ubližováno“. Jako moderátorovi se mi občas stane, že mi nějaká žena vyčítá, že jsem ženě v panelu kladl nepříjemné otázky právě proto, že je žena. A s tím je spojena další věc: jak je často obtížné přesvědčit ženu k účasti v debatě, ještě obtížnější je přesvědčit ji, aby debatu moderovala. V médiích to tak patrné není, tam je na moderátorských pozicích přinejmenším rovnováha, ale mimo elektronická média, na konferencích a veřejných debatách, to tak není. Tady se ženy v moderátorské roli vyskytují výjimečně. Což je dvojnásobná škoda, protože je to moderátor/ka, kdo stanovuje téma, kulturu a směr debaty. Vyrovnávat se s emočními návaly debatujících, brousit po tenké hraně mezi konfliktem, zvědavostí a snahou nedovolit zpovídanému vyhnout se konkrétní odpovědi, to zjevně není pro ženy z nějakého důvodu lákavé.

Také je dobré si uvědomit, že editoři, editorky a produkční vybírají do debat obvykle autory, které znají z psaných a odborných médií. Nejčastější vstupenkou do rozhlasu či televize jsou komentáře v novinách, známý blog, spíše výjimečně odborná publikace. Tady ovšem opět převažují muži, milovníci čistých idejí. O příčinách se můžeme dohadovat, ale diskriminace to nebude. Tento prostor rozdíly mezi pohlavími nedělá. I proto nicméně dostane častěji pozvánku do televizní debaty muž než žena.

Může tyhle věci vylepšit, že se ženy rozhodnou odmítat účast v „mužských“ debatách? Píšu tento text před začátkem regionální pedagogické konference. Úvodní panel, dva muži, jedna žena. Měla tu účast odmítnout? Jaký by byl výsledek? Byli by tam tři muži. Viz důvody popsané výše. Mají ženy vyžadovat paritu? Počítá se do ní i osoba moderátora? Musí organizátoři účast více žen zaručit předem, i když fakticky nevědí, kdo dorazí, a kdo ne? Tohle opravdu není řešení. Až na výjimky jsou ve zdejším veřejném prostoru ženám dveře otevřené. Ale vstoupit musejí ony samy - byť důvody, proč se jim moc nechce, jsou srozumitelné.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin

P. S. V druhém panelu téže konference už seděly samé ženy. Není tedy vše ztraceno:)