Trumpovy útoky na novináře ohrožují žurnalisty po celém světě

K tradičním hrozbám, kterým čelili novináři odjakživa, se přidávají nová rizika: útoky na internetu či sledování pomocí nejnovějších technologií. Pro řadu vlád, jež nepohodlné žurnalisty sledují a pronásledují, přitom pracují západní firmy nebo bývalí zaměstnanci západních vládních agentur. A problémem je i slábnoucí podpora veřejnosti. „Myslím, že lidi si zkrátka neuvědomují, jak důležitá žurnalistika je - a kolik z toho, co vědí o světě, vědí díky novinářům,“ říká Courtney C. Radsch z amerického Výboru na ochranu novinářů (Committee to Protect Journalist), který dlouhodobě sleduje postavení novinářů ve světě. Rozhovor vznikl během nedávné mezinárodní novinářské konference v italské Perugii.

V posledních letech rostou počty vězněných i zabitých novinářů. Lze říci, že žijeme v době pro žurnalisty mimořádně nebezpečné?

Každopádně je dnes rizikovější věnovat novinařině, než tomu bylo v minulosti. A je to způsobeno řadou faktorů. Dříve hráli novináři klíčovou roli prostředníků, byli nutní k šíření informací a vyprávění příběhů. Jako „vypravěče“ je potřebovali mocní, ti, kteří o moc usilovali, i veřejnost. Jenže jak známo, změnil se způsob, jakým se informace zveřejňují a šíří - a všichni, kdo se bez novinářů dříve neobešli, dnes mohou s publikem komunikovat přímo…

… a už nás nepotřebují.

Potřebují, ale ne v tom původním smyslu. Například Usáma bin Ládin a další vůdci Al-Káidy poskytovali rozhovory, protože potřebovali, aby se jejich sdělení dostalo k publiku. Naproti tomu Islámský stát už to nedělal: novináře zabíjel a dělal z nich rekvizity vlastní propagandy. Když se podíváme na data, skutečně vidíme nárůst počtu zabitých i vězněných novinářů. Víc novinářů sice zemřelo v letech, kdy vrcholila válka v Iráku nebo v Sýrii, ale když se zaměříme na příčiny smrti žurnalistů, kteří zemřeli kvůli práci, tak vede vražda. A toto číslo roste: loni byl počet zabitých novinářů zhruba stejný jako rok před tím, přes padesát, ale podíl těch, kteří byli zavražděni, narostl o 88 procent, což je opravdu velký skok. A během posledních tří let padají rekordy, i co se týče uvězněných novinářů – v tomto období skončilo ve vězení každý rok více než 250 novinářů. To je nevídané.

Jsou tu ještě další příčiny?

Ano, pokračující násilí vůči novinářům a jejich oslabující pozici ve společnosti pak doplňují další faktory.  V minulosti americká vláda globálně propagovala svobodu slova coby klíčovou součást fungujícího demokratického systému, ale to se v posledních letech změnilo. Tato změna postoje pak jen umocňuje další trendy, třeba dezinformační kampaně vedené Ruskem, ale i mnoha jinými vládami a dalšími hráči. K tomu přidejme tvrdé útoky amerického prezidenta Donalda Trumpa na seriózní novináře, kdy o nich mluví jako o „fake news“ a „nepřátelích lidu“. Tím vysílá velmi silný symbolický vzkaz.

Nejen doma, ale do celého světa?

Do celého světa. Vidíme, jak s ním souzní a jak se jeho strategiemi inspirují političtí lídři z mnoha zemí, z Maďarska, Polska, Kambodži, Číny, Egypta. A následky pociťují novináři a obhájci svobody slova na celém světě. Symbolicky velmi významný byl také případ vraždy saúdského novináře Džamála Chášukdžího, kdy jsme téměř v přímém přenosu sledovali, jak Trump zvažuje na jedné straně cenu života novináře - a na straně druhé ekonomické otázky a prodej zbraní.

V Evropě vzbudily v poslední době velkou pozornost vraždy novinářů na Maltě či na Slovensku. Tím nechci říci, že vraždy novinářů jinde ve světě jsou méně závažné - spíš jsme si mysleli, že v EU už se novináři nevraždí.

Je obtížné to zobecnit. Víme s jistotou, že v Maďarsku se velmi zhoršila svoboda slova a postavení novinářů. Také Polsko jde touto cestou. Ale nejsem si jistá, jestli jde o stejnou situaci jako na Slovensku i na Maltě. Ještě bych mezi evropské případy přidala vraždu bulharské novinářky Viktorie Marinové, i když zatím není prokázáno, že její smrt souvisela s její prací. Naopak jasná je skutečnost, že EU zjevně chybějí mechanismy, jak volat členské země k odpovědnosti. Zatímco na Slovensku jsme viděli v reakci na vraždu Jána Kuciaka jak politické rezignace, tak vyšetřování a obvinění, na Maltě se po vraždě Daphné Galizii nic podobného nestalo. Slyšeli jsme ze strany EU řadu prohlášení, ale otázka zní, co reálně udělají. Jak je možné, aby v členském státě prošla vražda novináře bez potrestání? Je to slučitelné s evropskými hodnotami?

Klasické metody zastrašování a útoků jsou staré jako noviny samy, ale objevuje se řada nových. Které jsou nejčastější a nejhorší?

Zejména jde o obtěžování, výhrůžky a dezinformační kampaně, které se dějí on-line. Víme to i díky výzkumům, které na toto téma vznikají, naposled třeba šetření americké organizace International Women´s Media Foundation. Velký výzkum v USA a Kanadě připravuje také naše organizace. Obrovské procento novinářů, zejména novinářek, je obtěžováno na internetu, stalo se to nedílnou součástí a jedním z rizik téhle profese. A to zcela jistě v minulosti neplatilo.  Samozřejmě čas od času přišel dopis do redakce nebo někdo zavolal, ale ne v takovém rozsahu a intenzitě jako dnes. A určitě to nebylo aspoň zčásti organizováno, jako se to někdy děje nyní. Navíc tyto útoky mají často odezvu ve fyzickém světě. Řadě novinářů, kteří byli terčem organizovaných internetových trollů, pak někdo začal vyhrožovat v „reálném“ světě. Třeba indická novinářská Rana Ayyub zažila ohromnou šikanu na internetu a následně se ocitla ve velmi nebezpečné situaci, kdy jí hrozilo fyzické násilí. Podobné případy jsme zaznamenali i v Bahrajnu nebo Ázerbájdžánu.

O tom mi vyprávěla finská novinářka Jesicca Aro, která je dlouhodobě terčem brutální kampaně. Nikdo na ní přímo fyzicky neútočí, ale různí lidí ji sledují a fotí v ulicích Helsinek a následně fotky zveřejňují a šíří na sítích. Takže ve výsledku se necítí bezpečně, když si třeba jde jen nakoupit do města.

Takže je to zároveň zastrašování, obtěžování a vyhrožování. A tuto situaci ovlivňují také politici. Vysledovali jsme, že když prezident Trump napadne konkrétního novináře nebo médium, vede to k vlně útoků na internetu směřované k onomu člověku či titulu. A v poslední době jsme zaznamenali i kampaně, které organizují a platí státy. Nejenže tím podrývají a ohrožují bezpečnost novinářů, ale také komplikují jejich pobyt na platformách, které novináři k práci využívají. Takže když následkem těchto kampaní novináři začnou cenzurovat, co na sítě píšou, nebo z nich rovnou odejdou, ztrácejí důležitý nástroj pro výkon své profese. Potkala jsem i několik novinářů a novinářek, kteří se rozhodli úplně odejít ze sítí, a mělo to vážné dopady na jejich kariéru. Čili odejít není realizovatelná možnost.

Některé vlády si prý najímají pro tyto kampaně proti novinářům západní firmy. O které vlády a firmy jde?

Ta souvislost není úplně přímá, ale kupříkladu Saúdská Arábie si najala americkou společnost McKinsey, aby pro ni připravila analýzu nejvlivnějších lidí na sociálních sítích. Zástupci McKinsey tvrdí, že netušili, že tato zpráva bude vládou zneužita k tomu, že se na tyto lidi zaměří. A k čemu si mysleli, že to bude využito k zemi, která není úplně známá svobodou slova? Saúdové rovněž najali několik západních PR a lobbistických firem, aby jim vylepšily image a reputaci. Nevíme, že by západní firmy přímo trolling vykonávaly, nic takového neříkám. Ale určitě řadě vlád pomáhají s PR a image a s analýzou stávajícího stavu - což zkrátka nevyhnutelně zahrnuje novináře, kteří jsou k té které vládě kritičtí. A když jsme u západních firem, velmi důležitý servis, který poskytují, se týká sledování. Víme o západních firmách, jež různým vládám prodávají velmi sofistikované sledovací systémy a technologie – a ty je následně používají proti novinářům. A v některých případech dokonce byli sledovaní novináři zavražděni.

O jaké případy šlo?

Jde o kupříkladu o izraelskou firmu NSO group specializující se na špionážní software, která obchoduje pouze s vládami, mexickou, saúdsko-arabskou i dalšími. Špionážní software objevil na svém telefonu kolega Džamála Chášukdžího. A je zdokumentováno v dalších devíti případech zabitých novinářů, že software měli na svých telefonech jejich děti, partneři či partnerky, třeba manželka zastřeleného mexického novináře Javiera Valdeze Cárdenase. NSO group má jednat podle nějakých etických zásad, ale zjevně se to neděje. Rovněž ve Spojených arabských emirátech pomáhali bývalí zaměstnanci americké vládní Národní bezpečnostní agentury (NSA) vládě zaměřovat a sledovat novináře z BBC nebo Al-Džazíry. A když se vrátíme k otázce, zda žijeme v době mimořádně nebezpečné pro novináře, pak nová je skutečnost, že v minulosti jste musela sledovacímu softwaru nějak „pomoci“. Na něco kliknout, něco otevřít. Zatímco dnes existují technologie, které nic takového nevyžadují. Jediné, co potřebují, je vaše číslo a emailová adresa. A dověděli jsme se to právě díky případu ze Spojených arabských emirátů.

Takže bez ohledu na to, jak budu opatrná, se nemám šanci ubránit.

Přesně tak. Ale zároveň je k tomu všemu, co zaznělo, nutné dodat, že jistá rizika bude mít novinařina vždy. Pokud chcete pracovat ve zcela bezpečné profesi, vyhněte se novinám.

Máte aspoň pocit, že v tom novináři nejsou sami? Že na tyto nové hrozby někdo reaguje? Veřejnost nebo instituce?

Nemám pocit, že by si veřejnost byla vědoma, co se děje. Myslím nicméně, že případ Džamála Chášukdžího aspoň zvýšil o této situaci povědomí, protože se mu věnovala velká pozornost. Obecně to ale souvisí s malou informovaností o tom, co novinařina ve skutečnosti obnáší. Lidé si zkrátka neuvědomují, jak důležitá žurnalistika je a kolik z toho, co vědí o světě, vědí díky novinářům. Jde o veřejnou službu a lidé ji dostatečně neoceňují. A co se týče institucí, pak státy mohou dělat mnohem více než nyní - ve smyslu ustanovení smysluplných ochranných opatření, omezení sledovacích technologií, jejich exportu a využití. I ve smyslu tlaku na země, které řádně nevyšetřují vraždy novinářů.

Když mluvíme o podpoře veřejnosti, některá média hlásí rostoucí počty čtenářů a předplatitelů. Bývalý šéfredaktor britského Guardianu Alan Rusbridger na konferenci mluvil o tom, že v klubu podporovatelů deníku je už milion lidí…

… to je sice pravda, některé velké globální značky mají stále více čtenářů a předplatitelů, ale zatímco New York Times a Washington Post nabírají předplatitele, jiná média propouštějí nebo rovnou zanikají. Nedávno v USA během jediného týdne přišlo o práci tisíc novinářů, na serveru Buzzfeed nebo v řadě lokálních médií. Je skvělé, že velké značky mají čtenáře, ale o celkovém stavu oboru to moc nevypovídá.